Začíná to nevinně – poznámkou na základce, reklamou na plavky, radou od tety. Časem se z toho stane vnitřní hlas, který vám šeptá, co by mělo být menší, pevnější, jinak. A někdy to dojde tak daleko, že i kousek oblečení se stane štítem proti světu. „Známí i neznámí chlapi mi říkají věci jako: Domluv mi rande s kolegyní nebo Dej mi na ni číslo, chci ji vzít na večeři,“ uvádí Jan Kočař, zakladatel české značky GoldBee. „Když to slyšíte stopadesátkrát, přestává to být vtipné a začíná to být nechutné.“
Kočař navrhuje sportovní oblečení a plavky, ale v rozhovoru pro deník Metro promluvil hlavně o těle, studu, kráse a o tom, co všechno si lidé myslí, že si na ženském těle mohou nárokovat.
Naučil jste se díky práci s ženským tělem, tělesností a plavkami něco o studu? A z čeho podle vás vůbec pramení stud z vlastního těla?
Stud z vlastního těla podle mé zkušenosti pramení jen a jen z nízkého sebevědomí, které bohužel často vzniká jako reakce na okolí. Když jsme byli malí – a platí to i teď, když jsme dospělí – pokud vám sto lidí řekne, že jste tlustí, začnete tomu věřit. A když vám sto lidí řekne, že jste krásní, nejspíš tomu taky uvěříte. Máme tedy dvě možnosti – buď se obklopovat jen lidmi, kteří mají všech pět pohromadě, což je v běžném životě téměř nereálné, nebo najít svou vlastní hodnotu. Uvnitř sebe. A pochopit, že všechny ty narážky a útoky typu „měla bys zhubnout“ neříkají nic o vás, ale hodně o tom, kdo je pronáší – o jeho ranách, zraněních a traumatech. Zní to jednoduše, ale je to dlouhá cesta. Každopádně stojí za to.
Jak vnímáte proměnu ideálu krásy? Máme dnes opravdu širší spektrum toho, co je považováno za krásné, nebo jen vyměňujeme jeden typ nátlaku za jiný?
Nemyslím si, že by se „ideál krásy“ nějak zásadně změnil. Stačí se podívat na soutěže krásy – ať už ženské, nebo mužské. Pořád tam vídáme víceméně stejné typy postav. Občas se sice objeví někdo, kdo do tohoto vzorce úplně nezapadá – třeba v Miss USA nebo podobných soutěžích – ale mám pocit, že jde spíš o snahu vzbudit zájem, ať už pozitivní, nebo negativní, než o skutečný posun v tom, co společnost vnímá jako krásu. Co se ale určitě změnilo, je právě stud. Stud ukázat něco jiného než to, co bylo dlouho považováno za „normu“. Dnes už se člověk nemusí stydět za odlišnost, naopak rozmanitost a originalita se čím dál víc oceňují. Jasně, některým lidem se to nelíbí a na internetu to dávají hlasitě najevo. Ale právě proto to funguje – ať už pro značky, influencery, nebo modelky.
Kousky vznikají pod rukama šikovných švadlen a vynikají i svým závazkem k udržitelnosti a kvalitě.
Co jste si jako muž uvědomil díky tomu, že navrhujete produkty hlavně pro ženy – změnilo vás to nějak v tom, jak se díváte na ženský svět?
Fest. Především proto, že vedu marketing – a tudíž mám přímý přístup k reakcím lidí. Konkrétně stojím v čele našeho ženského marketingu pro ženy, takže jsem v práci tak trochu i za ženu. A musím říct, že hlavně mužské reakce bývají dost za hranou. Upřímně, často se stydím, že jsem muž, když vidím některé komentáře – nebo ještě hůř, soukromé zprávy, které nám přicházejí. V tomhle se můj pohled na vztah mezi ženami a muži hodně změnil.
Prozraďte, co vás v souvislosti s tím nejvíc poznamenalo?
Nejvíc mě zasahuje ta neustálá mužská agresivita, pocit nadřazenosti a potřeba dávat nevyžádané rady typu „měla bys začít cvičit“. Opakuje se to pořád dokola – a je to ubohé. Odporné. Trapné. Spousta věcí mě odpuzuje už i mimo internet – v běžném životě, kdy po mně známí i neznámí chlapi chtějí třeba, ať jim domluvím rande s kolegyní. Možná jsem přecitlivělý a ano, formálně to zní slušně. Ale když to slyšíte posté, stopadesáté, působí to, jako by si někteří mysleli, že na to mají nárok, a tu ženu berou jen jako „objekt“ bez vlastního názoru a identity. A z toho je mi fakt na zvracení.
Může podle vás oblečení sloužit jako nástroj svobody místo kontroly?
To je přesně ono, čeho chceme v GoldBee dosáhnout. Nezměníme celou společnost ani myšlení každého jednotlivce – to prostě nedokážeme. Ale dokážeme navrhnout, vyrobit a odprezentovat produkt, který vám alespoň trochu pomůže uniknout tlaku na vzhled. Není to cesta pro každého, ale pro spoustu žen určitě ano. A ve své podstatě je to vlastně jednoduché. Nechcete, aby lidé věděli, že jedete na dovolenou? Nedáváte to na instagram. Nechcete, aby vám záviděli peníze? Nedáváte je na odiv. Nechcete, aby někdo komentoval vaše břicho? Prostě ho schováte.
Vaše práce kombinuje podnikání, design, emoce, komunikaci i společenský postoj – je vůbec možné se v tom neztratit?
Většinu lidí by z toho, co žiji, asi trefilo. Ale mě naopak. Já se zblázním spíš z ničeho, co stojí. Z čekání. To prostě nedávám. Všechno musí být hned – a tím myslím, že „hned“ je vlastně už pozdě. Vnitřní kompas hledám. Ale spíš na druhou stranu – do klidu a míru. Protože tahle moje roztříštěnost, praštěnost, neustálá potřeba něco dělat, měnit a být ve věčném pohybu vznikla dávno. V době, kdy jsem na spoustu věcí ještě neměl. Bohužel. Nebo snad bohudík?
