Uranová amnestie krásného Tonyho. V roce 1960 vyprázdnil režim lágry, pro mukly nebyla už práce

„Patnácté výročí osvobození naší republiky Sovětskou armádou je hrdou přehlídkou bojů a vítězství při budování nové, socialistické společnosti. Pod vedením Komunistické strany Československa dělníci, rolníci a pracující inteligence svou obětavou, usilovnou prací uskutečnili hluboké hospodářské, třídní a sociální přeměny v naší vlasti. Vítězství socialismu v naší zemi se stalo radostnou skutečností. Naše republika je silná jako nikdy dříve. Politické uvědomění naší dělnické třídy a pracujícího lidu nebývale vzrostlo. Vzrostla moc a hospodářská síla naší země,“ píše se v úvodu „Rozhodnutí č. 54/1960 Sb., presidenta republiky a vlády Republiky československé o amnestii“ z 9. května 1960, kterou spolupodepsal tehdejší premiér Viliam Široký.

Mladá fronta 9. května 1960. Oznámení o amnestii prezidenta republiky

Ekonomika je silná a mocná. Novotný bajkařil

Už formulace o ekonomickém vzedmutí Československa v úvodu textu byla vylhaná. Odlévalo se sice stále více ingotů, sklízely miliony tun obilí a oficiálně se překračovaly plány výroby i těžby uhlí. Jenže hospodářství dožívalo ze setrvačnosti předmnichovského státu a začalo to drhnout. Což se projevilo v druhé polovině 60. let a postupně to vedlo i k demisi Novotného na jaře 1968 z hradního postu a ještě předtím z nejvyšší stranické funkce.

Muž, který byl kdesi na Západě v nějaké anketě označen za nejkrásnějšího prezidenta planety, byl v roce 1960 na vrcholu moci. Dokonce si vydupal, aby se Československo stalo konečně socialistickou zemí, den před 15. výročím osvobození slavnostně na Pražském hradě v několikahodinovém projevu oznámil, že „socialismus u nás zvítězil a naše společnost je již společností socialistickou“. Z ČSR se stala ČSSR.

Už den před vyhlášení amnestie prohlásil Antonín Novotný, že socialismus u nás zvítězil.

Jenže počet vyrobených tanků, mnohasettisícová armáda a vydolované černé uhlí nedělaly ze země ekonomického tygra. Amnestie, kterou Novotný podepsal ke svému oblíbenému datu (viz box), měla „tiché“ pozadí. Hospodářství mimo jiné potřebovalo pracovní síly, protože pořád jelo na extenzivní a ne intenzivní pohon. Potřební lidé byli také v desítkách koncentráků, které režim po roce 1948 po vzoru nacistického Německa vybudoval v místech, kde se těžilo něco vzácného nebo potřebného a kde bylo třeba hodně rukou na dobývání surovin.

Československé lágry se inspirovaly nacisty i ruskými bolševiky

Využít levnou vězeňskou sílu bylo nabíledni. Tak jak stavěl Himmler a jeho SS pracovní lágry kolem chemiček, automobilek, zbrojovek, kamenolomů, cihelen a dalších fabrik, ze kterých plynul obávané organizaci zisk, tak se začaly po Československu stavět lágry tam, kde se získávaly cenné suroviny. Vzorem bylo nejen minulé Německo, ale i náš „přítel nejvěrnější“, Sovětský svaz. Tam už od bolševické revoluce fungovala otrocká práce odsouzených třídních nepřátel jak na stavbách elektráren, přehrad či vodních kanálů, ale i při těžbě zlata či dřeva na Dálném východě a na Sibiři.

Uranový důl

Od roku 1948 propukl vývoz uranu, který potřeboval Sovětský svaz na jaderný bombový souboj s USA, naplno. Tisíce vězňů, jejichž jediným proviněním byl často jen „třídní původ“, odmítavý postoj k novému režimu, ale i slovní či faktický fyzický odpor, se tak staly zásobárnou v nově otevíraných a rozšiřovaných uranových dolech na Příbramsku i v Krušných horách.

Jak se ale jednotlivá ložiska vyčerpávala, doly se zavíraly, a to už v polovině 50. let 20. století. Část vězňů odešla na svobodu po amnestii v roce 1955. Ten rok byli také přesunuti do Německa ti Němci, kteří byli odsouzení po roce 1945. Kdo nebyl propuštěn, toho vězeňská správa přesunula jinam.

To, že se bez vězeňské práce uranová těžba neobešla, to dokládají nejrůznější požadavky uranového průmyslu, který bombardoval Vězeňskou správu požadavky na dodání takového a takového počtu odsouzených.

Vydělávaly doly i vnitro

Mělo to logiku, vězni si sice něco málo vydělali, ale oproti organizovanému náboru brigádníků šetřily doly miliony korun. Nemusely jim totiž vyplácet odlučné, stravné a další benefity. Jen Jáchymovské doly a Příbram tak ušetřily například v roce 1957 kolem 45 milionů korun (po měnové reformě). Vydělávalo na tom i ministerstvo vnitra, tomu zase doly za každého vězně platily denně 1,60 Kč za ubytování.

Nejkrásnější prezident planety Antonín Novotný se stal hlavou státu v roce 1957.

Ale rok 1960 a následný rok 1961 už znamenal rapidní omezování těžby uranu. Jednak měli Sověti dostatek na bomby a s energetickým využitím se teprve začínalo. Hlavně ale československé uranové žíly vysychaly. Takže rozsáhlá amnestie v roce 1960 byla nejen projevem „laskavosti“ režimu, ale i nezbytností. Živit dalších pět nebo deset let odsouzené bylo pro pomalu se zadrhávající hospodaření státu náročné. Novotný prohlásil, že poražené buržoazní třídy, až na výjimku, byly převychovány a vzaly si myšlenky socialismu zasvé. Takže už nebylo nutné je převychovávat a mohly se rozplynout v socialistické společnosti.

Konec velkotěžby uranu znamenal i snížení počtu táborových dozorců a občanských pracovníků. Také tady byly úspory.

Na to, co se ve zbylých dolech těžilo, někde až do 70. let, už stačili legálně zaměstnávaní pracovníci a brigádníci.

V roce 1960 se ale z lágrů, ale samozřejmě i všech dalších vězení po celém státě, nedostali všichni odpůrci. „Rozhodnutí podle čl. I se nevztahuje na a) přímé agenty imperialistických rozvědek, b) teroristy, sabotéry, záškodníky a organizátory nebezpečných protistátních skupin, c) osoby odsouzené pro trestné činy vojenské zrady nebo jiné protistátní činy, jestliže jejich čin měl za následek těžkou újmu na zdraví nebo smrt, d) osoby odsouzené podle retribučních předpisů, pokud jejich čin měl za následek smrt,“ říká text rozhodnutí o amnestii.

Milí a zmatení emigranti, vraťte se!

Brány lágrů a věznic se naopak otevřely například těm, kteří měli v rozsudku paragraf o trestném činu proti republice, nebo tehdy trestané nezákonné opuštění republiky. Což dávalo výzvu jak těm, kteří byli dopadeni při pokusu o překročení státní hranice, tak i těm, kterým se podařilo utéct na Západ třeba už krátce po roce 1948 a dostali tak možnost se vrátit.

V letech 1955 až 1966 se do Československa vrátilo několik tisíc emigrantů. Důvody byly hodně různorodé. Vraceli se bývalí němečtí obyvatelé Sudet, kteří ztratili naději na blízkou válku mezi Západem a Východem a vyhnáním komunismu. Zpět šly i rodiny, kde byl jeden z manželů německé národnosti a táhla je touha po domovu. Pro návrat se rozhodli i lidé, kteří utekli za čáru, ale nepodařilo se jim přes mezinárodní instituce dostat na Západ i zbytek rodiny a nechtěli o ni přijít.

Jiří Kajínek dostal milost od Miloše Zemana v květnu 2017. Na snímku odchází z rýnovické věznice.

Vrátili se i ti, kteří se v tržním hospodářství neuchytili, třeba mladí lidé, kteří utekli ještě jako teenageři v době, kdy nebyla železná opona zadrátovaná a zaminovaná. Zvláště těch se pak snažil režim propagandisticky využít. Škála důvodů byla opravdu rozmanitá, často na to mělo vliv i vzdělání utečenců. Ti, kteří měli jen základní školu, i léta živořili v utečeneckých táborech a tak se raději vrátili do „socialistické jistoty“.