Desetiletý Pepík Vlastimil Burian (1891–1962) přišel s rodiči a se sestrou Žofií roku 1901 z Liberce na předměstský Žižkov a vyučil se obchodním příručím. Ve volném čase se věnoval sportu a tomu, že neustále bavil své nové kamarády. Od roku 1910 sice vystupoval v různých pražských divadlech, ale zároveň se nedokázal rozloučit se sportem. Moudrý otec mu však tehdy řekl: Věnuj se herectví, pro které jsi jako stvořený, ale nebuď pouze dobrým hereckým řemeslníkem, nýbrž vyhledávaným velkým umělcem. A Vlasta ho – jak víme – poslechl.
Místo hostování si založil vlastní divadlo
Soubor založil 1. září roku 1925 pod názvem Burianovo divadlo, ale aby se odlišil od komunisty E. F. Buriana, přejmenoval je na Divadlo Vlasty Buriana. Nejprve sídlilo na Václavském náměstí, pak ve smíchovské Štefánikově ulici a roku 1930 se usadilo v divadelním sále paláce Báňské a hutní společnosti v Jungmannově ulici. Z této éry pocházejí hry, z nichž mnohé byly zfilmovány. Patřily mezi ně například snímky Přednosta stanice nebo U pokladny stál. Své herce, mezi něž patřil Jaroslav Marvan, Jindřich Plachta, Theodor Pištěk, Věra Ferbasová či třeba Marie Rosůlková, platil nejlépe z divadelních ředitelů celé republiky, ale vyžadoval od nich, aby se drželi scénáře. Bez toho by totiž zřejmě nikoho nepustil ke slovu.
Divadlo Vlasty Buriana hrálo v Jungmannově ulici čtrnáct let. Dne 1. září roku 1944 bylo na příkaz okupantů – stejně jako ostatní česká divadla – uzavřeno a v květnu 1945 je obsadila ozbrojená revoluční závodní rada. Její členové je v den Burianova zatčení (viz níže) přejmenovali na Divadlo kolektivní tvorby (DKT), které však brzy zaniklo. (O DKT se více dozvíte v mojí další pragensii, která vyjde na jaře příštího roku pod názvem Putování Prahou aneb Jak se žilo v naší metropoli.)
Filmy, reklamy, vila a slíbený pohlavek
Co se Burianovy práce pro film týče, věnoval se jí od roku 1923, kdy natočil v Klánovicích první ze svých čtyř němých filmů, ale málem přes noc ho na plátně proslavil oblíbený C. a k. polní maršálek. Díky Burianově slovní komice i pěveckému a imitátorskému talentu se však režiséři museli smířit s tím, že se jen výjimečně držel scénáře a po natočeném záběru to byl on, kdo říkal ono známé „stop“.
Vlastu Buriana známe jako veselého chlapíka hýřícího optimismem. Méně je však známo, že byl sužován maniodepresivní poruchou.
Vlasta Burian dostával neobvykle vysoké honoráře; zatímco Adina Mandlová, Hana Vítová a Nataša Gollová braly za roli maximálně 10 tisíc korun, on nešel od roku 1931 pod desetinásobek. Kromě toho si přivydělával tím, že účinkoval v reklamách málem na cokoli – od kamen a aut přes zubní pastu Thymolin a gramofony až po Meinlovu kávu, boty či bonbony Burianky.
Nebylo divu, že si dal postavit v Dejvicích vilu, v níž měl mimo jiné tělocvičnu, a na zahradě si dal zřídit bazén a tenisový kurt, který v zimě často nechával „zaledovat“, aby tu mohl pořádat hokejové zápasy. Navíc každé léto jezdil především na francouzskou Riviéru, měl statek v Nebušicích a dostihovou stáj v Chuchli, vlastnil fotbalovou jedenáctku a roku 1934 daroval pražské zoologické zahradě lachtany Hýtu a Batula. Střídal luxusní auta a za druhé světové války, kdy bylo nutno šetřit pohonnými hmotami, si pořídil spřežení nádherných grošáků. Jelikož byl gurmán, měl vlastního kuchaře Jaromíra Trejbala, který mu připravoval po návratu z divadla často studené večeře typu telecí rosol, králičí či bažantí paštika, terina z koroptví, plnění raci, mozeček ve vínové omáčce či plnění úhoři. Z teplých jídel míval Vlasta Burian rád bažantí polévku a italské nudle s kuřecími prsíčky na mandlích.
Za svobodna měl s tanečnicí Annou Marií Pírkovou (1892–1944) dceru Emilku (1912–1996), o niž se nejprve starali jeho rodiče a později nedaleko bydlící sestra Žofie. S otcem trávila i dovolené, a pouze jednou jedinkrát jí slíbil pohlavek; stalo se to poté, co po příchodu ze školy prohlásila, že vzešla z opice, a on si její slova vztáhl na sebe.
Věrná Nina při něm stála v dobrém i zlém
V roce 1919 se Vlasta oženil s Františkou Červenkovou (1893–1962), protože se prý krásně smála a nebyla z branže. Nina, jak jí říkal, chodila na každé jeho představení, až do konce života si zachovala eleganci, velmi ho milovala a on jí byl (až na několik eskapád) prý věrný.
Je známo, že 24. května roku 1945 byl principál Burian zatčen, ale vinným za společenský styk s Němci a materiální i osobní výhody byl uznán teprve při třetím přelíčení. To se konalo ve Velkém sále Městské knihovny na přání „loajálních a spravedlivě rozhořčených“ obyvatel Prahy. Svědci obhajoby nebyli vyslechnuti, a navíc mu přitížila Lída Baarová, která byla tehdy ve vazbě.
Krátce po druhé světové válce. Vlasta Burian se obhajuje před zvláštní trestní komisí Ústředního národního výboru hlavního města Prahy.
Nic nepomohlo, že za okupace nikdy nehrál (na rozdíl od mnoha českých kolegů a kolegyň) v žádném německém filmu, že se za něj přimlouvali Jan Masaryk a Jan Werich, že ani jednou nevystupoval se svým divadlem v Německu a že zaměstnával řadu svých přátel, aby je uchránil před totálním nasazením. Zadal si pouze jedním rozhlasovým skečem nazvaným Hvězdy nad Baltimorem, v němž napodoboval Jana Masaryka. Text však předem neznal a podle některých kolegů byl jeho přednes tak špatný, že právě za to měl být (míněno s nadsázkou) zavřen.
Velmi mu tehdy pomohl zmíněný Jan Werich, protože díky němu si mohl zahrát rádce jménem Atakdále v pohádce Byl jednou jeden král natočené roku 1954, a umožnil Burianovi načíst na gramofonovou desku Haškova Švejka; směl ozvučit také animovaný film Dva mrazíci. Podle mne však měl Atakdále už velmi smutné oči.
Vlasta Burian, v podstatě plachý samotář sužovaný maniodepresivní psychózou, který považoval za šťastné číslo sedmičku a za šťastný den pátek, zemřel na plicní embolii poté, co vystupoval na jedné z mnoha z estrád, na nichž směl ke konci života zářit. Tehdy bavil diváky vsedě kvůli oteklým nohám a s těžkým zápalem plic. Paní Nina jezdila s ním jako nápověda.
Odešel navždy v úterý 31. ledna 1962 a věrná manželka ho následovala o devět týdnů později, 10. dubna téhož roku, jeden den po jeho nedožitých jednasedmdesátinách.
Veřejně rehabilitován byl rozhodnutím ministerstva vnitra teprve 30. března 1994.
Tento text o Vlastovi Burianovi vykrátila novinářka a spisovatelka Stanislava Jarolímková z kapitoly zařazené do knihy Co v průvodcích o Praze nebývá. V ní se můžete o tomto skvělém herci dočíst spoustu dalších zajímavostí.
