Čtyřicetiletý Jakub žije od narození s dětskou mozkovou obrnou. Mentálně je zcela v pořádku, ale jeho tělo neposlouchá. Díky neúnavné péči své maminky se mu daří žít doma, mezi vlastními zdmi, mezi lidmi, které zná a miluje. Jenže její síly ubývají. A stát, který by měl v takové chvíli nabídnout pomoc, zůstává potichu. „Mamce je přes sedmdesát a sama má zdravotní problémy. Už dál nemůže. Ale já vím, že pokud mi nebude mít kdo pomáhat, skončím v ústavu. A tam bych nepřežil. Pro mě je to horší než smrt,“ říká Jakub.
Nedůstojné prostředí
Sám zvládne jen minimum. Kromě elektrického vozíku, který mu umožňuje pohyb, je zcela závislý na pomoci druhého člověka. Pomoc potřebuje prakticky ve všem – při hygieně, přesunu z postele, při jídle, při jakékoli běžné denní činnosti. Přesto dokáže žít naplněný život – vzdělává se na internetu, zajímá se o dění ve společnosti a jako vášnivý fanoušek sleduje každý zápas svého oblíbeného týmu. „Fyzicky jsem sice závislý na pomoci druhé osoby, ale mentálně jsem naprosto zdravý a mám svá práva jako každý jiný člověk o sobě rozhodovat. Tato práva ale v instituci bohužel mizí, není ani v silách personálu, aby dokázal naplnit potřeby všech v daném čase, natož nějaké záliby, procházky a podobně. Pro zdravě myslícího člověka je to nedůstojné prostředí, člověk je přinucen žít režim nastavený ústavem, ztrácí své návyky a stává se vězněm ve vlastním těle. Myslím, že takto by nechtěl skončit nikdo,“ apeluje Jakub.
Kapacita je nedostatečná
Český systém takové osudy bohužel neumí dlouhodobě podpořit. Ačkoli se stát oficiálně hlásí k myšlence domácí péče a důstojného života v přirozeném prostředí, ve skutečnosti většina financí stále proudí do ústavních zařízení. „Jednou jsem v ústavu byl. V rámci diagnostického pobytu jako dítě. Tehdy jsem načas o svobodu přišel – a věděl jsem, že už nikdy víc,“ popisuje.
Podle jeho slov je největší problém v dostupnosti osobní asistence. Státem regulované služby jsou přetížené a dlouhodobě personálně poddimenzované. „Obvolal jsem snad všechny poskytovatele. Buď nikdo neodpovídá, nebo vám rovnou řeknou, že kapacitu nemají. Pokud hledám asistenci mimo systém, je to i třikrát dražší. Někteří si řeknou o pět set korun na hodinu. To si s příspěvkem, který mám, dovolit nemůžu,“ vysvětluje Jakub.
Populace stárne
V této nelehké situaci není zdaleka sám. Lidí s přiznaným příspěvkem na péči ve 4. stupni, který znamená úplnou závislost, žije v Česku 56 tisíc, s nižším stupněm podpory pak kolem 350 tisíc.
Služby osobní asistence v roce 2023 využilo podle Českého statistického úřadu přibližně 11 tisíc osob, nad to bylo evidováno 4 142 neuspokojených žádostí. Reálnou poptávku po terénních službách odborníci odhadují mnohonásobně vyšší. Oproti ústavům je státní podpora lidí v domácí péči mizivá. Populace ale stárne a počty neformálních pečujících, kteří se o své blízké doma starají bez nároku na mzdu, rostou. Odhaduje se, že v roce 2030 bude v Česku bezmála půl milionu lidí, převážně žen, které budou o někoho pečovat.
Zatímco terénní služby státu šetří peníze a umožňují lidem zůstat doma, veřejná podpora proudí jinam. Pobytová zařízení mohou na jednoho klienta čerpat i přes 60 tisíc korun měsíčně, zatímco domácí péče zůstává závislá právě na neformálních pečujících – většinou starších ženách, matkách, manželkách. Ty pak padají vyčerpáním a nemají nárok ani na nemocenskou.
V ústavech často končí nedobrovolně
|
