O které dvě oblasti šlo a v jakém počtu byli Češi v letech 1939–1945 odváděni?
Mluvíme o Hlučínsku a Těšínsku, jejichž obyvatelé se během nacistické okupace nesměli hlásit ke svému českému původu a byli proti své vůli úředně považováni za Němce. Z tohoto právního postavení jim vyplývala vojenská povinnost ve wehrmachtu.
Přiblížíte situaci na Hlučínsku koncem 30. let?
Šlo o území obývané z devadesáti procent etnickými Čechy a do svízelné situace se dostalo jako bývalé německé území. Před první světovou válkou patřilo k německé říši, a nikoli k Rakousku-Uhersku. K Československu bylo připojeno až dodatečně, v únoru 1920.
Čím bylo specifické Těšínsko?
Zde se pro změnu jednalo o podvod připravený nacisty s takzvanou slezskou národností a šlonzáky. Šlo o národnostně nevyhraněnou skupinou obyvatel, která se sama nepovažovala ani za Čechy, ani za Němce, ani za Poláky a stála kdesi uprostřed mezi těmito třemi národnostmi, a navíc měla velmi vyhraněné regionální cítění. Češi se tam v březnu 1942 museli dát zapsat do takzvaných národních soupisů, které z nich kolektivně udělaly německé Slezany, a tudíž německé občany. Odmítnout službu v armádě nemohli, zřeknout se německého občanství také ne, utéci nebylo kam.
Jaká byla situace v ostatních částech zabraného pohraničí?
Tam naopak platil výslovný zákaz odvádět Čechy do armády, a to dokonce i v případě, kdy jako manželé Němek přijali německé občanství. Odváděni však byli jejich synové automaticky považovaní za Němce. Pravdou ale je, že oni se za Němce ve velké většině skutečně považovali, takže se na ně nelze dívat jako na Čechy ve wehrmachtu. Podobně také v protektorátu žilo asi tři sta tisíc Němců, polovina z nich se přitom před válkou hlásila k Čechům. Za války se rozpomněli na svůj více či méně vzdálený německý původ a sami si požádali o německé občanství. Chtěli se stát Němci, a proto museli do wehrmachtu, ačkoli to často byli více Češi než Němci. Byla to ale jejich volba. Avšak na Hlučínsku a Těšínsku byla situace zcela jiná. Do wehrmachtu museli všichni, ať se cítili být Čechy či Němci.
Jak hladký byl jejich hodnostní postup? Jak časté byly dezerce?
Češi ve wehrmachtu se většinou cítili jako vojáci druhé kategorie, zejména ti z Těšínska. Mnohdy neuměli ani slovo německy. O povýšení ani vyznamenání v drtivé většině nestáli. Chtěli pouze přežít a vrátit se domů. Navíc mnozí z vojny dezertovali. Příležitost k tomu se jim ale většinou naskytla až ve spojeneckém, většinou britském či americkém zajetí. Ale ani dezerce v zajateckém táboře nebyla jednoduchá. Kdyby je Spojenci odmítli nebo kdyby se jejich pouhý úmysl předem prozradil, zřejmě by za to zaplatili životem. I v zajateckých táborech působily samozvané soudy složené z ostatních německých zajatců, které by „zrádce“ samy tajně potrestaly. Jen na západní frontě ve Francii zběhlo v roce 1944 více než tři tisíce Čechů. Záhy vstoupili do československé obrněné brigády, která na konci války bojovala u Dunkerku. Stali se velmi vítanou posilou, protože za sebou měli kvalitní výcvik. Tvořili pětinu jejího mužstva. To nebylo málo!
Zmíníte nejzajímavější osudy, jež přinášíte ve své nedávno vydané knize?
Knihu jsem napsal už v roce 2005. Pamětníkům-veteránům tehdy bylo kolem osmdesáti, pětaosmdesáti let. Po patnácti letech svobody byli ochotni své příběhy vyprávět, i když většinou pouze pod podmínkou zachování anonymity. Někteří mi poskytli i fotografie či deníky, které si za války psali. Sloužili u nejrůznějších zbraní, dokonce i u námořnictva či letectva. Jeden byl výsadkářem na Krétě. Další dezertoval od Rommelova Afrikakorpsu v severní Africe. Avšak i vyprávění vojínů pozemní armády byla nesmírně zajímavá. Zejména jejich velmi složité a dramatické návraty domů. Opakovaná zatčení a zajetí, přesvědčování úřadů, že jsou Češi, a podobně. Prošli si útrapami okupace a války nejprve jako Češi a poté jako němečtí vojíni a zajatci. Byli mnohem více oběťmi války než jejími hrdiny. A tisíce se jich z války či ze zajetí nevrátily.
Co víme o jejich osudech po konci války?
Obyvatelům Hlučínska a Těšínska, a tudíž i českým veteránům z wehrmachtu byl již krátce po válce udělen generální pardon. Nebyli považováni za zrádce, protože jimi skutečně nebyli. Nečekal je odsun ani konfiskace majetku. Směli zůstat. Dokonce byly ustaveny zvláštní komise, které objížděly zajatecké tábory ve Francii, Jugoslávii, Polsku či Sovětském svazu a pátraly v nich po rodácích z Těšínska a Hlučínska mezi německými zajatci. Pokud tito muži prošli prověrkou, při které se zjišťoval jejich skutečný český původ, a získali osvědčení o české národní spolehlivosti, byli propuštěni a směli se vrátit domů. Nesmělo se však jednat o důstojníky, nositele vysokých vyznamenání a už vůbec ne o příslušníky Waffen SS.
