V podpoře mladých opouštějících dětské domovy je díra, říká Blahovcová z organizace Letní dům

S jakými výzvami se děti po odchodu z dětských domovů potýkají?
Největší výzvou, která na mladé lidi čeká, je především veliká míra zodpovědnosti spojená s nutností muset se sám o sebe postarat. Odchod mladých lidí z ústavní péče se v mnohém liší od odchodu dospívajících z vlastní rodiny, kde je proces osamostatňování zpravidla průběžný, méně organizovaný, často se děje v pozdějším věku a rodina pro mladého dospělého má stále velkou podpůrnou roli. Mezi další výzvy pak samozřejmě patří oblasti spojené s financemi, bydlením, zdravím (zajištění pravidelné prevence a především oblast psychického zdraví) a vztahy. S tím úzce souvisí téma osamělosti i sociální izolace mladých lidí.

Jaké jsou nejčastější překážky, které jim brání v plynulé adaptaci?
Většina mladých dospělých přicházejících z ústavní péče nemá dostatečné finanční prostředky na pokrytí základních životních nákladů, což je činí zranitelnými vůči bytové nouzi. Mívají omezené pracovní zkušenosti, nízkou kvalifikaci, a tedy nízké mzdy a nestabilní zaměstnání, což snižuje jejich schopnost si dlouhodobě udržet bydlení. I to spolu s prodělanými traumaty dopadá na jejich duševní zdraví a často přispívá k tomu, že se se zhoršujícím zdravím zhoršuje i jejich situace, což je začarovaný kruh. Trauma způsobené nevyhovujícím rodinným prostředím má celoživotní vliv na učení, soustředění, seberegulaci, ztížené hledání identity i schopnost navazovat a udržovat zdravé vztahy. Zároveň mladým lidem často chybí podpůrná sociální síť, běžné vztahy, možnost mít někoho blízkého, na koho se mohou obrátit, s kým mohou zkonzultovat svá rozhodnutí, kdo jim dá zpětnou vazbu na jejich rozhodnutí, s kým mohou sdílet své úspěchy i radosti. Na mnoho věcí jsou často sami. Ze zkušenosti víme, že se zároveň mnozí bojí vyhledat pomoc, neboť příliš nedůvěřují ostatním lidem, institucím a systémům, případně se stydí za situaci, do které se dostali. Mnohdy tak věci často nechávají být a neřeší, jako například dluhy, a tím si svou situaci ještě mnohem více ztíží.

Jaké konkrétní služby nebo programy nabízíte těmto mladým lidem po odchodu z domova?
Letní dům nabízí mladým lidem individuální doprovázení, a to jak v době, kdy jsou ještě v pobytovém zařízení, tak i po odchodu do samostatného života (cílovou skupinu máme nastavenou do 30 let). Zároveň je často doprovázení vyústěním již navázaného vztahu v rámci pobytových aktivit, které Letní dům připravuje pro děti od 7 let. Doprovázení znamená jak podporu při řešení konkrétních praktických úkolů v oblasti práce, bydlení, zdraví apod., ale nabízí také prostor pro sdílení a emoční podporu. Zároveň od roku 2023 realizujeme projekt Housing Letní dům, v rámci kterého pomáháme mladým lidem hledat vhodné bydlení a provázíme je procesem zabydlení, udržení si bydlení a s tím souvisejícími tématy jako je finanční hospodaření, práce, zdraví, vztahy apod. Aktuálně máme v rámci projektu zabydleno 12 domácností s mladými dospělými, kteří za sebou mají zkušenost s ústavní péčí.

Jak funguje podpora ze strany státu?
Máme za to, že v podpoře mladých dospělých opouštějících výchovnou péči je v rámci sociálního systému veliká díra především v otázce samostatného bydlení v případě, že mladý člověk nezvládne integraci do života dle systémového nastavení. Pokud mladý jedinec například ukončí předčasně vzdělání, musí po dosažení zletilosti odejít z ústavního zařízení, jelikož možnost zde zůstat na smlouvu, je navázána na jeho studium. Bylo by skvělé, kdyby se podařilo nastavit systémově postupný přechod mladých lidí ze zařízení do samostatného života – například formou tréninkového a cvičného bydlení, které umožní co nejvíce propojit přípravu na osamostatnění s realitou a běžným životem, posílit participaci mladého člověka na rozhodování, ale s tím i jeho zodpovědnost v době, kdy je možné mu ještě „krýt“ záda a nabídnout druhou či třetí šanci, pokud se první pokus nepodaří. Tento systém již v některých zařízeních funguje, není ale samozřejmostí.

Jaké změny v legislativě nebo systému by podle vás nejvíce pomohly?
Samozřejmě začít posílením prevence a prací s rodinami, podpořit práci sociálních pedagogů na školách a podobně. V rámci systému ústavní péče pokračovat v transformaci dětských domovů, snížení počtu dětí na rodinné skupině, ulevit vychovatelům, aby měli více prostoru se dětem věnovat individuálně. Zároveň posílit terapeutickou práci s dětmi nebo rozšířit povinné vzdělávání pracovníků v zařízení i v návazných službách o téma trauma-respektující přístup apod. Podpořit vznik odborných zařízení, pracujících s dětmi, které mají výraznější psychické potíže.

Jaký je váš pohled na jejich motivaci a schopnost „postavit se na vlastní nohy“?
Domníváme se, že pro většinu mladých lidí je odchod ze zařízení spojen s velkými obavami a často strachem, jak samostatný život zvládnou. Většina mladých dospělých je při odchodu motivovaná nový život zvládnout a uspět, často odcházejí ze zařízení s jasným plánem a domluvenými alespoň základními kroky. Bohužel je ale mnohdy velmi náročné ustát střet s realitou a velikou odpovědností za vše – od vycházení s financemi, zajištění si práce, udržení si bydlení a celkově fungovat v úplně novém kontextu, bez větší podpory. Velké množství úkolů a také očekávání může jednodušeji vést k selhání či nezvládnutí některých činností. U některých mladých lidí pak vnímáme zvýšenou tendenci se vzdát v souvislosti s vyvstáním prvních překážek, jež se mohou objevit v každodenním životě. Případně omlouvání vlastních činů a předávání odpovědnosti na druhé či celý okolní svět. Mladým lidem často chybí důvěra v sebe a vnitřní síla a motivace měnit a posouvat svůj život směrem, jaký si přeji.

Co může pomoci?
Pomoci mohou již výše zmíněné změny v oblasti péče o ohrožené děti. Zároveň systematická příprava na odchod ze zařízení, spojená s participací mladého člověka a zvýšením jeho odpovědnosti za své jednání. Pokud je to možné, tak navázání mladého člověka na doprovázejícího či patrona, kterému důvěřuje a respektuje jej, což mu umožňuje spolupracovat, říct si o radu či pomoc a především vědět, že na věci není sám, ale má se o koho opřít. Myslím si však, že velkou roli hraje i osobní přístup nás všech. Je skvělé, pokud se daří k dětem a mladým lidem přistupovat co nejvíce individuálně, vnímat vážně jejich potřeby, obavy, radosti, a to případně i v kontextu celého jejich životního příběhu. Je velmi důležité, aby si každé dítě bylo vědomo toho, že je dobře, že je na světě, že je hodno respektu a lásky, a že na něm a jeho názoru záleží.

Utekl před násilím. Dětský domov mu změnil život Jarek Lambor Devětadvacetiletý Jarek se do dětského domova dostal v jedenácti letech. „Doma jsme se ocitli ve finanční tísni a zároveň jsme s bráchou byli oběťmi fyzického a psychického týrání ze strany nevlastního otce,“ vzpomíná. Přesto svůj přesun do nového prostředí nakonec přijal s odhodláním. „Bral jsem to jako výzvu. Konečně jsem se mohl postavit sám za sebe a začít si budovat budoucnost,“ říká. Jeho matka se živila prostitucí, později pracovala jako uklízečka a opatrovatelka. Domácí násilí ale nezůstalo bez odezvy. Učitelé si všimli modřin a šrámů, se kterými Jarek i jeho bratr přicházeli do školy, a informovali sociální pracovnice. „Naše rodina byla zpočátku hlavně finančně nestabilní, ale když se k tomu přidaly i další problémy a někdo si všiml našich zranění, celý proces přesunu do dětského domova se pravděpodobně urychlil,“ popisuje Jarek. Předsudky versus realita Jarek nakonec skončil v dětském domově ve Vizovicích, kde strávil celé dospívání. „Spousta lidí si myslí, že je to strašné, ale realita je mnohem příjemnější. Já to vnímal jako školní internát, kde jsou vychovatelky, které dbají na řád a pravidla,“ vysvětluje. Ne všichni se ale dokážou novému prostředí přizpůsobit. „Pokud dítě vyrostlo bez jakýchkoli pravidel, může pro něj být dětský domov šokem. Někdo má pocit, že je nepochopený, a tak utíká, jiný se nedokáže adaptovat,“ říká Jarek. Cesta k umění a samostatnosti Díky podpoře dětského domova vystudoval konzervatoř a později choreografii na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění. „Ve čtrnácti jsem kvůli studiu odešel do Prahy. Nejprve jsem bydlel na internátě, později ve spolubydlení. Musel jsem se rychle naučit být samostatný,“ říká. Aby se uživil, pracoval během studia v gastronomii. Po absolvování vysoké školy se snažil najít práci ve svém oboru. „Bylo to těžké. O to víc, když nemáte rodinu, o kterou se můžete opřít. Člověk si pak musí každý krok důkladně promyslet. Bez zázemí dvacetkrát měříte a jednou řežete,“ přiznává. Tanec jako únik z reality Lásku k tanci v sobě objevil už jako dítě – právě v době, kdy doma panovalo násilí. „Jednou nás nevlastní otec všechny zmlátil a odešel do práce. Máma byla úplně vyčerpaná, pustila si kazeťák s Madonnou a začala tancovat. Najednou vypadala šťastně, jako by na chvíli zapomněla na všechno zlé. Jako tříletému dítěti se mi ten obraz vryl do paměti,“ vzpomíná. Dnes už tanec nevnímá jen jako umění, ale jako způsob, jak ventilovat emoce. „Už to pro mě není jen práce nebo pohyb. Je to životní impuls. Když se necítím dobře, tančím,“ říká. Takových je mnohem více Jarek se rozhodl pomáhat dětem z dětských domovů prostřednictvím organizace Dejme dětem šanci, která je partnerem projektu Neviditelní. Jeho inciátorem je pak skupina Provident. Podle ředitelky organizace Michaely Chovancové zůstávají s mladými lidmi v kontaktu i po jejich odchodu z domova. „Na druhou stranu nejsme v kontaktu se všemi, takže ne vždy víme, jak se jim po odchodu daří. Je navíc těžké definovat, co přesně znamená úspěšné začlenění do života. Často může být úspěchem už jen to, že dítě nezopakuje chování svých rodičů,“ vysvětluje pro Metro Chovancová. V Česku je aktuálně 140 dětských domovů. Podle statistik Ministerstva školství ročně ústavní péči opustí více než tisíc mladých lidí starších 15 let. Jak ukazuje Jarkův příběh, jejich cesta do samostatného života často není jednoduchá, ale s podporou a vůlí mohou dokázat velké věci. Po odchodu ze zařízení odcházejí někteří mladí lidé do startovacích bytů, pokud tuto možnost dětský domov nebo obec nabízí. Podle Kateřiny Princové z organizace Letní dům někteří využívají domy na půl cesty, případně azylové domy. „Část mladých lidí odchází ke kamarádům nebo ke své biologické rodině. Starší výzkumy uvádějí, že zhruba 70 procent mladých lidí směřuje po odchodu ke své původní rodině. Naše zkušenost nepotvrzuje tak velké procento, ale realita je taková, že někteří mladí lidé se po odchodu vracejí ke své rodině, případně jsou s ní ve velmi častém kontaktu, což může mít negativní vliv na jejich zapojení se do běžného dospělého života,“ říká pro Metro Princová. Ohrožení funkčnosti Mladým dospělým by měl pomoci dlouho očekávaný Zákon o podpoře bydlení, který poslanci schválili ve druhém čtení. Spolu se zákonem bylo ale také předloženo několik pozměňovacích návrhů, o kterých se bude dále jednat. Iniciativa Za bydlení, která zákon podporuje, varuje, že některé pozměňovací návrhy mladým dospělým stížit odchod z dětského domova. Zákon nově zavádí kontaktní centra pro bydlení, která budou posuzovat, zda lidé s nízkými příjmy budou mít nárok na sociální byt. Jeden z pozměňovacích návrhů ovšem zavádí i druhý test, kdy by měl příjmy žadatele kontrolovat ještě úřad práce. To ovšem považuje Mikoláš Opletal z iniciativy Za Bydlení za problém. Zákonodárci totiž nastavili limity velmi nízko. „Neprojdou ani lidé s minimální mzdou. Po tomto testu budou působit tak, že se mají dobře,“ vysvětlil. A právě takto nízké příjmy mají zpravidla lidé, které opouštějí brány dětských domovů. Stejně tak Opletal považuje za demotivující, že příjmy těchto lidí se budou kontrolovat každý rok. Obává se totiž, že lidé nebudou mít snahu shánět si lépe placenou práci, aby si sociální byt udrželi.