Pamatujete si okamžik, kdy jste zjistila, že přicházíte o sluch?
Diagnózu mi sdělili, když mi bylo 25 let. Bylo to poměrně náhodou a najednou se na mě navalilo obrovské množství informací: nádory na mozku, na míše, možná ztráta sluchu, nutnost dalšího vyšetření. Pamatuju si, že jsem tomu vůbec nerozuměla a nikdo mi to v nemocnici pořádně nevysvětlil. Chyběla jakákoliv psychická podpora. V té době jsem ale naštěstí chodila na terapii a tam jsem poprvé zažila opravdovou lidskou reakci a prostor si ty emoce sama připustit. O sluch jsem definitivně přišla ve 31 letech. Ztrácela jsem ho asi půl roku, ale odmítala to přijmout. Měla jsem strach z dalších operací hlavy a z lékařů, kteří mi dříve necitlivě předkládali scénáře od oslepnutí až po smrt.
Jak se vám změnil život oproti době, kdy jste slyšela?
Našla jsem nové způsoby, jak vnímat svět. Samozřejmě bylo velmi těžké a bolestivé si připustit, že opravdu neslyším a stav se nelepší. Zároveň se mi ale obrovsky ulevilo, že mám za sebou operace a že už si tu realitu bez zvuků nemusím představovat. Nevěděla jsem, kde začít hledat práci. Postupně jsem zkusila pár manuálních prací i prací u počítače, až jsem dostala plnohodnotnou práci v CAMPu (Centrum architektury a městského plánování). Vlastně tomu pořád nemůžu uvěřit. Předsudky o tom, že lidé s postižením nikde nepracují, jsou poměrně hluboko zažité.
Jak se žije v Praze bez sluchu?
Myslím, že někdy lépe než se sluchem. Město je hrozně hlučné. Takhle mohu pracovat i v plné kavárně, číst a relaxovat v tramvaji nebo v rušném centru. Co mě ale stresuje, jsou tramvaje. Často totiž nepoznám, jestli stojí nebo jedou. Občas mě ještě vyděsí cyklista, rychlý kolemjdoucí nebo někdo na koloběžce. Na druhou stranu musím říct, že Praha nabízí skvělou nabídku přístupné kultury, takže si rozhodně nemůžu stěžovat. Poslední dobou chodím moc ráda do kina.
Dá se říct, že se v Praze obecně žije lidem s postižením lépe než na malých městech nebo na vesnici?
Rozhodně ano. Najít si tu práci je snazší, ale stále ne dost snadné, snaha o bezbariérovost je větší. Vnímám, že se mi v Praze dobře vizuálně orientuje. V MHD jsou již stanice zobrazeny digitálně, takže dobře sleduji trasu linky. Technika je velký pomocník. Třeba při objednávání nákupu či vyzvedávání balíků není třeba řešit žádné bariéry. A lidé jsou víc a víc ochotni se přizpůsobit. Někdy dokonce i kurýr zvládne místo volání poslat SMS.
Speciální ovladač do MHD
|
Má ztráta sluchu i výhody?
Ano, někdy se to dá využít jako elegantní únik. Když mě například někdo zastaví na ulici, s kým se zrovna nechci bavit, prostě řeknu, že neslyším, a jdu dál. Vedle toho se mi zlepšil spánek, protože usínám v absolutním tichu. No a můj muž si může před spaním pouštět nahlas podcast nebo hudbu, i když já už dávno spím.
Jaké pomůcky nebo vychytávky vám pomáhají?
Denně používám aplikaci Okamžitý přepis, která se neustále zlepšuje. Funguje jen on-line, ale v off-line režimu umí světové jazyky, takže třeba ve výtahu nebo v tunelu na mě lidé musí mluvit anglicky. Velkým pomocníkem jsou také automatické titulky, například v aplikacích YouTube, Teams nebo Zoom. Ty mi výrazně usnadňují práci i běžnou komunikaci. Na schůzkách nebo školeních pak využívám simultánní přepis, což je sociální služba od České unie neslyšících.
Jak taková služba funguje?
Na spoustu míst se mnou chodí jeden až dva lidé, kteří mi nahrazují uši a zatím jsou pořád lepší než technologie, protože chápou kontext. Na svatbě kamarádky jsem třeba použila aplikaci a ta mi místo „dokud budou živi“ napsala „dokud budou Židi“ a hned na to jsem zjistila, že si novomanželé vyměnili svatební sliz. To by živý přepisovatel rozhodně nenapsal. Podobně funguje i můj způsob telefonování. Volám přes službu Tichá linka, kde mi pracovnice on-line přepisuje odpovědi druhé strany, takže si se mnou může kdokoliv s trochou trpělivosti i zavolat.
Existují ještě nějaké další pomůcky pro neslyšící?
Samozřejmě, například vibrační budík nebo světelný zvonek, ale ty nepoužívám. Budík by mi sice pomohl se vstáváním, ale většinou si poradím jinak nebo holt zaspím. Světelný zvonek by mi moc smysl nedával, protože bych stejně přes mluvítko nezjistila, kdo stojí u dveří. Proto se s lidmi raději domlouvám jednoduše přes SMS.
Jak reaguje okolí, když řeknete, že jste neslyšící?
Cizí lidé se někdy vyděsí a nevědí, co dělat. Mávnou třeba jen rukou a jdou pryč nebo podezíravě koukají na můj telefon. V poslední době se mi tohle ale stává čím dál tím méně. Naučila jsem se totiž jasně říkat, co se děje a co potřebuju. Třeba řeknu, že neslyším a ať mi tu cenu za kávu ukážou na displeji. Nebo řeknu: Počkejte, neslyším, dám si k vám titulky. A vytáhnu mobilní telefon. Nejlepší jsou ovšem děti. Ty projeví lítost, šok a pak se mě ptají, jaké to je a jak to dělám, když si chci koupit zmrzlinu. Na to velmi ráda odpovídám.
Co by vám jako neslyšící ženě nejvíce usnadnilo život v Praze?
Osobně nesnáším zvonky a s nimi spojené automatické otevírání dveří. V Praze mě rozčiluje hlášení v tramvaji a neochota lidí domluvit se jinak než po telefonu. Tyhle věci mě totiž vylučují a zbytečně mi komplikují život. No a úplně nejlepší by bylo, kdyby všem lidem na tričku běžely titulky.
A obecně?
Nejvíc by mi pomohlo, kdyby společnost nebyla rozdělena na lidi bez postižení a s postižením. Lidé musí pochopit, že neslyšící člověk není výjimečný ani studna inspirace. Navzdory postižení jsme stejní jako ostatní, v dnešní době navíc s pomocí techniky zvládneme takřka vše co lidé bez postižení. Jen potřebujeme v komunikaci trochu trpělivosti a otevřenost k jinému způsobu dorozumívání.
