Léto 1989. Berlín ještě rozdělovaly masy betonu a na svůj moment stále čekala i československá sametová revoluce. V Pobaltí, kde tvrdě vládl Sovětský svaz, vzdor snad nikdo nečekal.
Patnáct slavných minut
„Tady není Rusko. Nejsme Rusové. My víme o Kremlu své,“ vzkazovali 23. srpna 1989 světu Estonci, Litevci a Lotyši, kteří za zpěvu lidových písní mávali svými původními národními vlajkami. Navzdory sovětskému zákazu.
Z řetězu se stala senzace. Zapojili se dokonce i tamní komunisté. Na místo se sjížděly autobusy plné lidí, v Estonsku děti dostaly volno, lidé nosili účastníkům jídlo. O akci referoval rozhlas.
Oficiálně se začalo v sedm večer, kdy se lidé chytili za ruce. Drželi se za ně patnáct minut. Z celkových osmi milionů lidí, které tehdy Pobaltí mělo, se protestu účastnila téměř čtvrtina.
Sovětský svaz prohrál
Moskva, kde úřadoval prezident Michail Gorbačov, zprvu nechala srpnový protest bez reakce, k silovému řešení sáhla až v následujících dvou letech – v lednu 1991 se u vilniuské televizní věže odehrál masakr, při kterém zemřelo čtrnáct lidí. Do některých najely sovětské tanky, jiní zemřeli na střelná zranění.
Podobně se v roce 1991 vyvíjela i situace v Lotyšsku, kde se tvrdé křídlo komunistů se Sověty za zády pokusilo o převrat. Ani tam se to však nepovedlo a po létě už byli Lotyši nezávislí, stejně jako Litevci i Estonci. V té době už ale měl na kahánku Gorbačov a s ním i celý Sovětský Svaz. Umíráček mu zazvonil 26. prosince 1991.
