V továrně na smrt zavřel bůh oči a mlčel. Z tábora v Osvětimi mrazí i po osmdesáti letech

Do Osvětimi dojedete pohodlně po dálnicích odkudkoli z Evropy. Během války, kdy zde začali Němci budovat nejdříve vyhlazovací tábor v Březince a později i dokonalý stroj na likvidaci Židů, ale i dalších národů v druhém, mnohem větším komplexu Březinka II, to ale bylo místo vzdálené od všech bojišť i běžného ruchu. Ideální místo ve světě, kde ještě nebyly vesmírné satelity, sociální sítě, všudypřítomné mobily. I to byl důvod, proč daleko od velkých měst, při omezeném dopravním spojení váhali i vzdělaní a informovaní lidé uvěřit, že se v táboře vyhlazují lidé jako na běžícím továrním pásu.

Kniha, která dala Osvětimi druhé jméno

Nacisté zde uplatnili všechny praktické zkušenosti z fungování koncentračních táborů v třetí říši, jak se to naučili již ve 30. letech. Svědectví Ericha Kulky a Oty Krause, dvou židovských novinářů a spisovatelů, dalo osvětimskému táboru i pojmenování. Továrna na smrt, tak se jmenovala kniha, kterou po osvobození vydali a kdy podklady, které se jim podařilo shromáždit, posloužily i při norimberském procesu s nacistickými válečnými zločinci. Na území Generálního gouvernementu existovaly relativně krátce tři mnohem efektivnější vyhlazovací „fabriky“. Sobibor, Treblinka a Belžec. Tady dovedli nacisté holokaust k naprosté „dokonalosti“, kdy šli lidé z vlakových transportů bez větších pauz rovnou do plynových komor a pak do hromadného hrobu.

Žít jen tak dlouho, jak vám to my dovolíme

Zrůdnost osvětimského tábora spočívala v exploatačním mechanismu. Staří, nemohoucí, slabé ženy a děti byly vyselektováni od vlakové rampy hned do plynové komory. Ti, kteří mohli ještě přinést Říši nějaký užitek, dostali od věznitelů možnost žít a pracovat. Dokud jim budou stačit síly nebo dokud je někdo jen tak z rozmaru nezastřelí. A všem sebrat majetek, cennosti, zlato, ale i vlasy jako výplň do zimních bund pro posádky ponorek, aby jim nebyla zima. Až dlouho po válce se podařilo věrohodně určit celkový počet mrtvých. Osvětimí prošlo asi 1,3 milionu vězňů, zavraždili kolem 1,1 milionu. Naprostou většinou pomocí cyklonu B, kyanovodíku v plechovkách. Ten nesl i českou stopu. Část produkce se vyráběla v závodě Draslovka na území protektorátu.

Proč? Svědectví o tom, co se v Osvětimi děje, Spojenci měli. Dodnes se lidé ptají, zda bylo možné tohle průmyslové vraždění zastavit. Existovalo několik vězňů, kterým se podařilo z tohoto tábora smrti uprchnout. Dva z nich se na jaře 1944 dostali až do slovenské Žiliny, kde sepsali šedesátistránkovou zprávu. Tu se podařilo propašovat do Švýcarska, do Vatikánu a také do USA. Spojenecká letadla vyfotografovala tábor Auschwitz I v srpnu 1944. Do osvobození v lednu 1945 ale nedošlo alespoň ani k náletům na železniční tratě, kterými byli do tábora transportováni Židé z okupovaných zemí, především ze Slovenska a Maďarska. Spojenecká letadla nezabránila ani výrobě v pobočném chemickém závodě Buna Werke v Auschwitzu-Monowitzu. Ten patřil koncernu IG Farben. Vyráběl se zde mimo jiné syntetický benzin, kaučuk a další suroviny nutné pro německou armádu.