V rozhovoru, do nějž se záhy začtete, nenajdete mužovo jméno, v mnoha případech ani pojmenování konkrétních míst, měst a lidí. Je to z bezpečnostních důvodů.
Rekordní pomoc Ukrajině. Stovky běžců, tisíce kilometrů a pomoc ženám na frontě |
Jak pro vás začal 24. únor 2022, kdy přišla invaze?
V šest ráno jsme museli jít na pozice. Po cestě nás už začali ostřelovat, takže do cíle nedojela celá rota. Později jsme na rozkaz velení museli několik dní čekat a pozorovat město. Nejtěžší na tom bylo vidět, jak vaši kamarádi jdou do boje a utrží zranění, ale vy jim nemůžete nijak pomoct. Pak, 6. března jsme dostali rozkaz, že musíme vejít do města a pomoct vyjít z pasti našim vojákům. Vešli jsme do města, které doslova hořelo, protože tam probíhaly boje bez přestávky. Jednou z mých nejsilnějších vzpomínek je to, že na hlavní silnici ležela těla civilistů. Až potom jsem zjistil, že tam byl vytvořen zelený koridor a během evakuace Rusové na ty lidi zaútočili. Takhle jsme v praxi uviděli ten jejich slíbený „ruský mír“.
Jak jste se dostali do zajetí?
Poté, co jsme naše kluky našli, museli jsme se připojit k jiné rotě. Večer přišel rozkaz jít hlouběji do města, a tak jsme se poprvé dostali do přímého kontaktu s nepřítelem. Byli jsme v budově naproti, tak 100–200 metrů od ruské techniky. Když zjistili, že tam jsme, snažili se nás zničit. Kladli jsme jim odpor, ale největší problém byl v tom, že i když jsme část z nich vyřídili, okamžitě přišli další, přitom šlapali po svých mrtvolách. Bylo jich opravdu hodně a oni své lidi vůbec nešetřili. Když jsme se museli stáhnout, ze 40 lidí nás zůstali jenom čtyři. Po cestě zpět jsme padli do pasti. Ze začátku jsme to nepoznali, protože byli Rusáci převlečení do ukrajinských uniforem.
O zlatou ruskou mříž. Co vše je za Putina zakázané a za co hrozí roky v pracovním lágru |
Co se dělo bezprostředně po tom, co vás zajali?
Hned následoval „výslech“, i když to spíš bylo mučení. Prostě se nás snažili na místě zabít – jednomu z nás pomalu začali řezat ucho. Takhle by to i dopadlo, kdyby nezasáhlo jejich velení. To byl totiž jediný člověk, který s námi jako s nepřítelem zacházel normálně. Později nás převezli na jiné místo, kde probíhal další výslech. Tam už ale některé z nich odpovědi ani moc nezajímaly, šlo jim pouze o mučení. Já jsem slyšel, jak můj velitel od bolesti přestal křičet.
Následně vás převezli do zajateckého tábora Olenivka. Jaké tam panovaly podmínky?
Byly tam pokoje původně pro šest lidí, ve kterých nás žilo 47, takže jsme museli spát na střídačku. Jídlo se ani nedá nazvat jídlem. Například polévka vypadala tak, že v ní byly tři těstoviny a voda s příchutí chloru. Nejhorší bylo, když došla pitná voda a přivezli nám vodu rezavou – na dva dny měl každý přiděleno pouhých 150 ml. Také zkoušeli, co všechno je lidské tělo schopné vydržet. Mlátili nás tak, že člověk pak ani nemohl chodit, nohy byly černé kvůli modřinám. Já se tam naučil trpět bolestí a čekat. V takové chvíli začínáte přemýšlet nad životem, co jste udělali a co ne.
Čaroděj z Kremlu o začátcích Ruska. Film popisuje divoká léta při nástupu Vladimira Putina k moci |
Co vám v takových podmínkách pomáhalo nezbláznit se?
Nejvíce mi pomáhali lidé, kteří byli kolem mě. Vzájemně jsme se podporovali, to nás drželo při smyslech. Samozřejmě tam panovaly naprosto otřesné hygienické podmínky, začal se šířit hmyz. Když někdo onemocněl, začal se rovnou modlit, protože se vědělo, že žádnou pomoc ani léky nedostane. V létě byla okna zavřená a opravdu tam nebyl žádný vzduch, lidé začali omdlévat. Až pak nás vypustili na dvůr. To se ale za ty dva a půl měsíce stalo jen párkrát.
Z Olenivky vás přesunuli do Doněcka, do věznice SIZO 5...
Tam si na nás vymýšleli obžaloby o tom, že jsme teroristé kvůli tomu, že válčíme za své území. Nutili nás podepsat, že uznáváme svou vinu. Bylo lepší to podepsat hned, protože když odmítnete, stejně to podepíšete, akorát ve stavu invalidy. Dělají si s vámi, co chtějí. Jste nic. Nejste člověk, nejste ani zvíře. Nechápali jsme, jak můžou mít lidé radost z toho, že mučí ostatní. Jela tam obrovská propaganda o tom, že oni se jen brání, že my jsme začali válku jako první a že kvůli nám oni nemůžou žít. Snažili se nás ponížit i tím, že člověk musel šlapat na státní symboliku Ukrajiny. Kromě toho nás psychicky týrali nuceným zpěvem. Všichni jsme se museli učit nazpaměť ruskou hymnu. Když nezpívá celý pokoj, automaticky všechny zmlátí takovým způsobem, že lidi pak ani nemohli chodit. Za celé ty tři roky v zajetí jsme spočítali, že jsme ruskou hymnu museli zpívat zhruba 4000krát. Byli velmi překvapení z toho, že hrozně moc našich vojáků pochází z východní Ukrajiny. Mysleli si totiž, že jsme proruští a že jen čekáme na vysvobození.
Válka je pro někoho požehnání: „Havrani“ mají v Rusku žně, roste tam počet pohřebních služeb |
Jak s vámi zacházeli během každodenního režimu?
Občas jsem cítil, že kvůli nedostatku jídla a vyčerpání omdlím. Měli jsme ale neustále pytle na hlavě, a poté, co jsem slyšel, jak zacházeli s člověkem, který šel za mnou a omdlel, snažil jsem se ze všech sil, aby mě nepotkal stejný osud. Jakmile omdlíte, začnou vás mlátit obušky tak brutálně, že nakonec vstanete sami. Na výslechu mi jedna paní řekla, že ukrajinští vojáci zabíjejí ruské děti. Když jsem namítl, že Rusáci zabili už tisíce ukrajinských dětí, přišla odpověď: „My můžeme“.
Zmiňoval jste, že i běžná hygiena byla nástrojem týrání...
Sprcha byla dvakrát za tři roky. Díky bohu. Byla to hodně bolestivá procedura. Cestou tam vás mlátí. Pak se v převlékárně svléknete a cestou do sprchy vás mlátí znovu, tentokrát už po nahém těle. Na osprchování jsme měli pět minut. Cestou zpátky nás zase mlátili, museli jsme se obléknout za minutu a hlavně si tam nic nezapomenout, protože za to vás mohli fyzicky potrestat. Zpátky se vrátíte ještě víc špinaví a k tomu celí zbití.
Co se nepodařilo v reálu, to se daří aspoň na obrazovce počítače. Rusové dobyli Hostomel |
Zažil jste situaci, kdy šlo o život někomu z vašich blízkých přímo v cele? Když už jsem si myslel, že hůř být nemůže, onemocněl můj kamarád. Měl horečku. Když jsme prosili dozorce o léky, řekli nám, že jestli poprosíme o pomoc ještě jednou, zmlátí úplně všechny. My jsme ale i přes strach o vlastní život o pomoc prosili dál, protože jsme ho chtěli zachránit. Lidský život je důležitější než bolest. Doktor nakonec přišel po šesti dnech, až když jsme nahlásili, že ten člověk už umírá – to už byla ale poslední etapa nemoci. Následující den zemřel. Jeho tělo potom poslali na Ukrajinu a podle ukrajinského posudku zjistili, že ho ubili elektro paralyzérem.
Dalším táborem byla Horlivka. Tam se podmínky nějak změnily?
Na tomto místě bylo „velmi příjemné“ přijetí. Poté, co zjistili, že pocházím z okupovaného města, mi kvůli tomu zlomili několik žeber. Během jídla nás také mlátili a používali elektrické paralyzéry, ale už jsme byli zvyklí na to, že nás mlátili čímkoliv, jako všude předtím. Byli tam i ukrajinští zrádci, kteří začali pracovat pro Rusko jen proto, aby přežili. Pro dozorce byla zábava soutěžit v tom, kdo vymyslí nejdrsnější způsob mučení. Ti nejkrutější se k nám nechovali jako k lidem, chovali se k nám jako k dobytku na porážku. Každý den byl stejný. Nezmlátili tě? Fajn. Zmlátili tě, ale tak, že můžeš chodit? Fajn. Hlavní bylo přežít. Medicínská pomoc přicházela pouze od ostatních zajatých vojáků, kteří měli zdravotnické vzdělání.
Analýza české pomoci Ukrajině vyvrací mýty a přináší fakta |
Posledním místem, kde vás drželi, byla trestanecká kolonie Kirovskoje 33. Tam vás nasadili na nucené práce?
Přijetí zde bylo také nesmírně kruté. Museli jsme pracovat – budovat zázemí a stavět silnice. Pracovalo se 13 až 18 hodin denně. Nejhorší bylo, když se člověk provinil tím, že kvůli hladu ukradl jídlo, nebo přes den usnul vyčerpáním. Automaticky následoval trest uzavřením na samotku, kde člověka pak od dvou dní až do dvou týdnů mlátili a mučili každý den.
Ukrajinský voják na frontové linii. Každý metr postupu stojí ruskou armádu stovky mrtvých a těžce zraněných. Pohřební služby mají v Rusku žně.
Jak jste se po cestě dozvěděli, že vás vysvobodí ze zajetí?
Nikdy si nejsi jistý, nikdy nevíš. Nejhorší je, když má být výměna válečných zajatců, ale nezdaří se to – těšíš na vysvobození, máš naději, ale ona zase umře. Samotný proces vypadal tak, že k nám přišli a řekli nám, abychom se převlékli do něčeho normálního. Pak jsme dlouho jeli a následně letěli letadlem. Po celou tu dobu jsme měli zavázané ruce a oči nám zalepili lepicí páskou, abychom neviděli. Vím, že byla zastávka v Moskvě, tam jsme museli čekat přes noc. Až potom, co jsme přiletěli do Běloruska, nás přesadili do autobusu a dovolili nám konečně sundat všechno z očí a rukou. Celá cesta trvala dva dny. Samozřejmě nás po cestě nekrmili a nedávali nám ani vodu. Nakrmili nás až v Bělorusku. Pak jsme sedli na autobus, který jel na Ukrajinu. Samozřejmě cítíš štěstí, ale zároveň se bojíš, že se něco stane. Je to strach, že se to zvrtne, nevěříš, že se dostaneš domů a že mučení konečně skončí.
Co se dělo potom co jste nastoupili na ukrajinský autobus?
Byl tam nepříjemný moment – před námi tímto autobusem vezli ruské zajatce a oni tam nechali hrozný nepořádek. My jsme po nich ten autobus ještě uklízeli. Oni přitom nasedali do autobusu, který jsme my nechali čistý. Také jsme hrozně moc chtěli vidět, jak ruští zajatci vypadají, protože nás krmili propagandou, že to, co s námi dělají, je odplata za to, co Ukrajina dělá ruským zajatcům a že Ukrajinci nedodržují Ženevské konvence. Jenže my jsme vypadali, jako bychom prošli Osvětimí – kost a kůže, hladoví, invalidní, psychicky zdemolovaní. A oni vypadali jako migranti z výdělku: měli na sobě sportovní soupravy, byli umytí, měli tašky se svými věcmi, byli zdraví a také tlustší. Po cestě nás seznamovali s pravidly, co se bude dít dál, kam nás odvezou, jak bude probíhat rehabilitace a kdy budeme moct zavolat. Jakmile jsme přijeli, přivítali nás dobrovolníci, kteří nám dali ukrajinskou symboliku, jídlo a věci. První věc, kterou jsem udělal, když jsem vystoupil z autobusu, bylo, že jsem zavolal mamce. Bylo to hodně emocionální, nechtěl jsem s ní přestat mluvit, byl jsem tak rád, že slyším její hlas. Ale fyzicky jsem měl obrovský hlad, strašně moc jsem se chtěl konečně najíst.
Z Jihlavy do bitvy o Oscary. Pan Nikdo proti Putinovi boduje ve světě |
Jak probíhala rehabilitace?
Potom následovala povinná sedmidenní karanténa, aby zjistili, jestli nemáš nějakou nemoc, abys nenakazil ostatní. Program rehabilitace dělají pro každého individuálně v závislosti na jeho nemocech. Rehabilitace trvala dva měsíce, ale stále občas potřebuji psychologickou pomoc, takže občas využívám psychologické konzultace. Je pro mě také o dost jednodušší sdílet své prožitky s kamarády, se kterými jsem byl v zajetí, protože oni mě a moje emoce chápou víc. S rodinou to sdílet nechci, oni by mě nepochopili. Pomalu se snažíš zvyknout si na civilní život a adaptovat se. Ne vždy je to jednoduché, ale nadějí je, to nejhorší už mám za sebou.
Ukrajinský spisovatel a voják Artem Čapaj
Co se dělo potom co jste nastoupili na ukrajinsky autobus?
Byl tam nepříjemný moment – před námi tímto autobusem vezli ruské zajatce a oni tam nechali hrozný nepořádek. My jsme po nich ten autobus ještě uklízeli. Oni přitom nasedali do autobusu, který jsme my nechali čistý. Také jsme hrozně moc chtěli vidět, jak ruští zajatci vypadají, protože nás krmili propagandou, že to, co s námi dělají, je odplata za to, co Ukrajina dělá ruským zajatcům a že Ukrajinci nedodržují Ženevské konvence. Jenže my jsme vypadali, jako bychom prošli Osvětimí – kost a kůže, hladoví, invalidní, psychicky zdemolovaní. A oni vypadali jako migranti z výdělku: měli na sobě sportovní soupravy, byli umytí, měli tašky se svými věcmi, byli zdraví a také tlustší.
Ruská nakladatelství najímají cenzory. Mají číst rukopisy a vyhledávat závadný text a témata |
Po cestě nás seznamovali s pravidly, co se bude dít dál, kam nás odvezou, jak bude probíhat rehabilitace a kdy budeme moct zavolat. Jakmile jsme přijeli, přivítali nás dobrovolníci, kteří nám dali ukrajinskou symboliku, jídlo a věci. První věc, kterou jsem udělal, když jsem vystoupil z autobusu, bylo, že jsem zavolal mamce. Bylo to hodně emocionální, nechtěl jsem s ní přestat mluvit, byl jsem tak rád, že slyším její hlas. Ale fyzicky jsem měl obrovský hlad, strašně moc jsem se chtěl konečně najíst.
