V rozhovoru pro deník Metro Melanie Zajacová popisuje, proč je profese stále spojována s dobročinností, jak vypadá frustrace z bezmoci v praxi a proč věří, že právě generace Z může změnit pravidla hry. „Jenom srdce nestačí,“ říká Zajacová a dodává, že to hlavní, co dnes sociální pracovník potřebuje, není jen empatie, ale i odvaha říct, že takhle už to dál nejde.
Jak byste popsala postavení sociálních pracovníků v Česku? Jsou spíš neviditelní, nebo pod tlakem?
Jsou obojí. Pod tlakem už z podstaty své profese – řeší lidskoprávní témata, často v náročných podmínkách. A zároveň neviditelní. Veřejnost si mnohdy neuvědomuje, co všechno sociální pracovník dělá. V mém výzkumu lidé hodnotili tuto profesi jen lehce nad 50 bodů ze 100. To ukazuje, jak hluboko se její význam zatím propisuje do kolektivního vnímání.
Mají sociální pracovníci ve veřejné sféře skutečně podmínky na to, aby mohli efektivně pomáhat?
Ne, nemají. Finančně jsou na tom hůř než jiní vysokoškoláci. Mají málo autonomie – často se bojí, kdo a jak je bude hodnotit. A navíc jsou zahlcení byrokracií a úkoly, které je odvádějí od klienta. Čas na člověka mizí, přitom ten je základem sociální práce.
Proč jsou podle vás špatně ohodnoceni, když mají vysokou školu a spadají pod tabulky?
Je to historické – zakořeněné v představě, že sociální práce je dobročinnost. Jenže srdce nestačí. Tahle práce potřebuje odborné zázemí, zkušenost i psychickou odolnost. Navíc jde o feminizovanou profesi, a i to má na vnímání její hodnoty svůj vliv.
Co sociálním pracovníkům tedy nejvíc brání dělat svou práci dobře?
Jednak systém – příliš rigidní, příliš roztříštěný. Klienti mají často kombinované problémy a do žádné škatulky nezapadají. A pak taky bezmoc – pracovník ví, co by měl dělat, ale nemá nástroje: není bydlení, dávky se zpožďují, roste tlak. Sdílí pak frustraci s klientem.
Co by tu situaci mohlo zlepšit?
Systémová změna. A taky sebevědomí uvnitř profese. Učím studenty, že nejsou pasivními vykonavateli – mají mandát upozorňovat na slabiny systému a měnit ho. Když do něj vstupují jako oběti, nic se nepohne.
Zmiňujete hranice. Jak učíte studenty, aby si je nastavili?
Už během studia si musí ujasnit, proč do toho jdou. Mají u nás výuku psychohygieny, mediální vystupování, péče o sebe. Spolupracujeme i s odborníky na seberozvoj a obranné strategie, třeba Empowerment Self-Defense. Chceme, aby věděli, že bez sebeuvědomění nemůžou dlouhodobě obstát.
Vidíte v nové generaci naději?
Obrovskou. Zájem o obor je vysoký. A generace Z má jeden cenný rys – dokáže říct „za těchto podmínek to dělat nebudeme.“ Věřím, že právě oni si vyjednají lepší podmínky – a budou jednou i těmi, kdo nastaví svým kolegům důstojné pracovní prostředí.
Co by podle vás nejvíc pomohlo ke zlepšení pracovních podmínek a statusu profese?
Nový zákon o sociálních službách. A snad i zákon o sociálních pracovnících – ale jen dobře napsaný, ne další byrokratický paskvil. Musí garantovat profesní autonomii, etiku a kvalitu, ne jen kontrolu. A s tím musí jít ruku v ruce férové ohodnocení.
Odcházejí dnes sociální pracovníci kvůli vyhoření?
Ano. Ale hlavně kvůli frustraci z toho, že nemají jak pomoct. Když víte, že klient má vůli, chodí na pohovory, ale nikdo ho nezaměstná – a vy mu pak musíte říct, že kvůli tomu nedostane dávky… To je devastující. A ten odchod z profese začíná být viditelný.
Co byste vzkázala těm, kteří sociální práci zvažují? A těm, kteří ji chtějí opustit?
Těm prvním bych vzkázala: vybavte se nadšením, odolností a nenechte si diktovat, co máte cítit nebo dělat. Jste to vy, kdo bude formovat budoucnost profese. A těm, kteří odcházejí – někdy je to v pořádku. Možná to chce jen odstup. A pokud je to vaše místo, tak se k němu vrátíte.
Stojí na straně těch, kteří se ocitají na okraji systémuSociální pracovníci pomáhají druhým a pak často vyhoří. „Když se mi začne zdát o klientech, vím, že je čas odjet na dovolenou,“ říká Tereza Ševčíková z Valašského Meziříčí, která v sociálních službách pracuje přes šestadvacet let. Každodenně se potkává s lidmi v tísni – ale sama musí zvládat boj s přetížením, podfinancováním i zpochybňováním své profese. Sociální pracovníci bývají první, kdo zasáhne, když někdo ztratí bydlení, práci nebo smysl. Jenže na rozdíl od jiných pomáhajících profesí nemají ani jasně vymezený status, ani veřejnou prestiž. „Stát naši práci nevidí. A přitom bez nás by se tenhle systém dávno zhroutil,“ dodává Ševčíková v otevřeném rozhovoru o realitě profese, která pomáhá druhým – a přitom sama přežívá na pokraji. Proto se další díl seriálu na Hraně věnuje právě sociálním pracovníkům. Neviditelná a přesto klíčováTereza Ševčíková vystudovala obor, který ji měl naučit pomáhat druhým. Místo toho se dnes často cítí, že musí pomáhat i systému, aby vůbec fungoval. „Každý rok si říkám - snad to zase nějak vyjde. Do března ale často nevíme, jestli budeme mít dost financí na mzdy. A i tak jsou mzdy v neziskových organizacích nižší než v příspěvkových organizacích, u mě je to rozdíl téměř 10 tisíc korun,“ říká pro Metro. Její slova potvrzují to, co naznačují i data - systém sociálních služeb v Česku je dlouhodobě podhodnocený a přetížený. A ti, kdo v něm pracují, nesou důsledky i na osobní rovině. Ševčíková roky kombinovala dva úvazky, péči o tři děti a dálkové studium. „Fungovali jsme s manželem jako na směny. Jeden doma s dětmi, druhý v práci. A večer papíry, učení, administrativa. Žádný volný čas. Člověk se snadno dostane na hranu vyhoření.“ Malá velká vítězstvíSociální pracovník není jen „hodná teta na úřadě“, jak si mnozí myslí. V realitě musí umět komunikovat s exekutorem, přeložit zákon do lidské řeči, zvládat krizové situace i rozpoznat, kdy už klient nemůže dál. „Tahle práce není o velkých gestech. Ale o každodenních drobných posunech. Když seniorovi pomůžete zastavit neoprávněné srážky z důchodu, nebo dítě díky vaší intervenci neskončí na ubytovně – to jsou vítězství. Jen o nich málokdo ví,“ říká pracovnice. A právě to, že o výsledcích práce sociálních pracovníků není slyšet, považuje Ševčíková za zásadní problém. „Nemáme profesní komoru, nemáme jednotný hlas. Když jako odborník něco řeknete, spousta institucí vás stejně zpochybní. A mladí lidé? Ne vždy vidí v oboru prestiž.“ Změnila život jednou větouPodle Ševčíkové systémové změny nepřicházejí. Místo toho se stupňuje frustrace. Nejen z byrokracie, ale i z bezmoci. „Vidíte, co by klient potřeboval, ale nemáte mu jak pomoct. Chybí bydlení, chybí dostupné služby, úřady nestíhají. A vy v tom s tím člověkem jen stojíte a nevíte, kudy dál,“ shrnuje. V takových chvílích nezbývá než doufat, že aspoň někde narazíte na lidskost – třeba u starosty, který přistoupí na splátky nájmu, nebo v komunitě, která vezme někoho zpět mezi sebe. Přesto všechno Ševčíková stále zůstává. A stejně jako jiní neviditelní pro stát, i ona v sobě nosí něco jako tichou víru. „Když mi klient po pěti letech řekne: Změnila jste mi život… Tak si řeknu, že to má smysl. I když jsem tehdy možná jen pronesla jednu větu.“ 27 tisíc lidíPodle dat projektu Neviditelní, který vznikl pod záštitou společnosti Provident, se podobně jako Ševčíková cítí zhruba dalších 26 925 lidí, kteří pracují jako sociální pracovníci. Projekt se mimo jiné snaží šířit osvětu ohledně všech skupin, které jsou na pokraji sociálního systému v Česku. |
