Viděli jsme několik epizod druhé série Hry na oliheň. Seriál dorazí na Netflixu za pár dní

Zahraj si sérii dětských her a následně buďto zbohatni, nebo zemři. Tenhle jednoduchý námět se rozhodli rozvinout tvůrci jihokorejského seriálu Hra na oliheň. Ten se v době svého prvního uvedení na obrazovkách Netflixu před třemi obratem vyšvihl na pozici jednoho z nejúspěšnějších projektů oblíbeného streamovacího giganta vůbec. Seriálová záležitost á la japonský snímek Battle Royale, nebo chcete-li spadající do kategorie death games počinů typu Hunger games, byla i výborným psychologickým dramatem. Vlastně mnohem víc než to. Nyní dystopické jihokorejské drama přichází s druhou sezonou. Ta si odbude svou premiéru na obrazovkách Netflixu už za deset dní, tedy 26. prosince. Podaří se tvůrcům zopakovat bezprecedentní úspěch tohohle fenoménu?

Abychom si to ještě trochu zrekapitulovali. Seriál pojednává o 456 zoufalých soutěžících, kteří se, jak jsem již nadnesl výše, utkávají v sérii smrtelně nebezpečných her o přežití a vyhrají 45,6 miliardy wonů (což je něco přes 38 milionů dolarů, tedy něco přes 900 milionů korun). Aby měli pořádek, dohlížejí na ně maskovaní strážci v růžových kombinézách a jejich vůdce v černém – Frontman, též zvaný Bílý kůň. Hlavní postavou seriálu je pak Seong Gi-hun (Lee Jung-jae), otec, hazardní hráč s nepřekonatelnými dluhy a nemocnou matkou. Ten byl v první řadě stručně řečeno unesen na opuštěný ostrov, kde se spolu s dalšími zoufalci, jako byl gangster Tok-su (Heo Sung-tae), emigrantka ze Severní Koreje Se-Bjok (Ho-Jeong Jung), stařeček s nádorem Il-nam (Oh Yeoung-su) či Ki-hunův soused Sang-Wu (Park Hae-su), účastnil série zmiňovaných vražedných her. Hned tou první byl kupříkladu korejský ekvivalent našeho Cukr, káva, limonáda. A pro mnohé účastníky skončí rychlou smrtí.

Zpátky na tajuplný ostrov

Druhá řada zvyšuje sázky a Lee Jung-jae si v ní zopakovává svou roli Seong Gi-huna, také známého jako Hráč 456. Ten se se zatvrzelým chováním a jizvami z minulých her vydává na zoufalou misi, aby odhalil smrtící pravdu o soutěži. Deník Metro měl možnost zhlédnout prvních několik epizod z nové řady, komentovat a hodnotit však může vzhledem k embargu pouze úvodní epizodu. Ta se pochopitelně nese v duchu návratu do divákům dobře známého světa. Gi-hun v ní tři roky po vítězství ve Hře na oliheň pátrá po tajemném Náboráři v elegantním obleku, který nejen jeho, ale i ostatní hráče před lety rekrutoval ve stanicích metra pomocí hry zvané ddakji. Hrdina je se svou pomocí, ať už dobrovolnou, či nedobrovolnou, odhodlán najít lidi, co za krvavou zábavou stojí, a jejich krutý sport jednou provždy utnout.

Myšlenky tvůrce „O tom, co budou hráči v druhé řadě hrát, jsem přemýšlel opravdu dlouho. Na internetu se objevila spousta nápadů, lidé třeba chtěli, aby se hrály některé typické korejské hry. My ale potřebovali, aby byly především jednoduché. Trest pro poraženého musel taky přijít okamžitě a bez cirátů. Kdybychom splnili jenom jeden z těchhle požadavků, nebyla by to zábava pro korejské ani pro zahraniční publikum. K hrám jsme zkrátka přistupovali s extra velkou dávkou obezřetnosti,“ říká režisér a scenárista seriálu Hwang Dong-hyuk. Nové postavy z nové řady jsou často mladší než ty, které se představily v první řadě. „Dřív jste si nemohli vzít půjčku, dokud jste nedosáhli určitého věku. Museli jste být dost staří na to, abyste se mohli zadlužit až po krk, a neměli jste žádnou záchrannou síť. Teď je to jinak. Přibývá mladých kolem dvacítky nebo třicítky, kteří mají finance v tak dezolátním stavu, že jsou pro Hru na oliheň jako stvoření. I proto mě napadlo, že víc mladých lidí ve hře by vůbec nebylo od věci. Jejich přítomnost všemu dodala mnohem skutečnější rozměr,“ komentuje účel obsazení mladších herců režisér. Aktuální řadě dominuje Bílý kůň Lee Byung-hun. „Původně jsem jej chtěl do role Bílého koně obsadit jenom proto, abych překvapil korejské fanoušky, když si sundá masku. Ale s Byung-hunem je to tak, že i když se má dějem jenom mihnout, do svojí postavy se důkladně vžije a řeší spoustu otázek: Kdo je In-ho, proč se chová tak, jak se chová, o co mu vlastně jde? Právě díky němu jsem mohl příběh rozvinout. I proto máme v téhle řadě příběh o In-hovi a Čun-hovi a jejich vzájemné dynamice. Vymýšlel jsem ho už během psaní první řady. Byung-hun mě u druhé řady doslova bombardoval otázkami a pak jsme sáhodlouze probírali všechno možné. Bavilo mě to. Díky jeho šťourání je jeho postava daleko plastičtější a skutečnější. Ze svojí perspektivy koukám na všechno jakoby svrchu, takže mi můžou unikat detaily. První řada byla trochu detektivka, ve které šlo o to, kdo je pachatel. Ve druhé už to víme, ale je pořád velká zábava sledovat, jak svoje zločiny skrývá a se svým okolím cvičí, jak se mu zachce.“

Další důležitá postava z předchozí sezony Hwang Jun Ho (Wi Ha-joon) se zase pokouší nalézt ostrov, kde byla v první sezoně postřelena. Díl, který se, jak to u úvodních epizod bývá, možná až příliš táhne, má ovšem velice napínavé finále. A divákovi jasně naznačuje to co dosud uveřejněné upoutávky a propagační fotky. Gi-hun se nějakým způsobem opět zúčastní hry. Není ale jasné, za jakých podmínek se tak stane. A jak budou jeho přítomnost chápat ostatní hráči.

Je třeba doplnit, že režii, scénář a produkci opět obrataral Hwang Dong-hyuk, který se na 74. ročníku udílení cen Primetime Emmy zapsal do dějin jako první Asiat oceněný za nejlepší režii dramatického seriálu.

Nemalé kulturní dopady

Během premiéry první řady Hry na oliheň (seriál je ve světě nejčastěji znám pod anglickým názvem Squid Game) se všechny zraky upíraly na Koreu, kde se prudce zvýšila popularita vyhledávání jihokorejského wonu a do Oxfordského slovníku angličtiny byly přidány populární místní výrazy jako „hallyu“ a „mukbang“. V Paříži se objevila Squid Game kavárna a v korejském metru byl k vidění také Svět Squid Game. Na TikToku nasbíralo #squidgame 31,4 milionu zhlédnutí. Na sociálních sítích vznikl nespočet memů. Prodej bílých tenisek Vans typu slip-on, které se podobají těm, které nosí soutěžící v seriálu, prudce vzrostl o 7800 %. A nechvalně proslulá zelená tepláková souprava byla už druhý rok po sobě nejvyhledávanějším kostýmem.

Dětské kostýmy inspirované seriálem se vyšplhaly na první místo v žebříčku nejvyhledávanějších produktů na Googlu, také prodejce cukrátek dalgona, jež sehrávají v seriálu klíčovou roli, uvedl, že se mu dveře díky davům fanoušků netrhnou. Saturday Night Live zparodovala Hru na oliheň ve skeči s Petem Davidsonem v hlavní roli.

Vaše hra ukazuje, kým jste

Pro úspěchu první série vznikla také reality show s názvem Hra na oliheň: Výzva. Do soutěže se zapojilo 456 skutečných hráčů, kteří usilovali o odměnu 4,56 milionu dolarů. Základní esencí celého pořadu byl, stejně jako u jeho inspiračního zdroje, fakt, že všichni účastníci zcela očividně nemají šanci vyhrát. Nebo třeba jen zvládnout první disciplínu okopírovanou takřka jedna k jedné právě z původního seriálu. Rozdíl byl pochopitelně v tom, že například již zmiňovaná hra Červená, zelená neboli jihokorejský ekvivalent hry Cukr, káva, limonáda končil v seriálové verzi pro mnohé účastníky rychlou smrtí. V případě reality show lidem pouze pod tričky vybuchovaly filmové bombičky s barvou. I tak však šlo o opulentní

skorovyvražďovačku, po jejímž absolvování se některým hráčům, řečeno s nadsázkou, obarvily nejen trička, ale i spodky.

Kde se konají Hry na oliheň?

Seriál se sice odehrává v případě jak první, tak druhé sezony na ostrově někde u pobřeží Jižní Koreje, ve skutečnosti však k cestě na hry není potřeba loď. Dekorace jsou postaveny a natáčí se v ohromujícím komplexu v Daejeonu, hlavním městě jihokorejské provincie Jižní Čchungčchong. Studio Cube se nachází hodinu jízdy rychlovlakem od Soulu a je největším filmovým studiem v Jižní Koreji. Je rozlehlé, elegantní, ale také patřičně neosobní – chrám z oceli a skla, který jen málo naznačuje, co se nachází uvnitř.

Scéna s názvem Maze Stairs, což je fanouškům dobře známý uzel růžových schodišť, je rovněž skutečná. V reálném životě je pro podle tvůrců seriálu pro návštěvníky stejně dezorientující jako pro soutěžící ve Hře na oliheň. Než se zorientujete, co je východ a co vchod, oslepení růžovými a modrými stěnami, chvilku to trvá. Výtvarnice Chae Kyoung-sun za ně získala cenu Primetime Emmy.

Motivy ze seriálu fascinují celý svět Už od samotného náboru se setkávají s ddakji (čtěte takči). Zdánlivě jednoduchá hra se skládanými papírovými čtverci se díky seriálu Hra na oliheň stala nečekaným hitem. V první sérii se objevila hned v začátcích, kde ji náborář hrál s lidmi a s její pomocí je nabíral do soutěže. Jak na to? Hráč, který nehází, položí ddakji na stůl nebo na podlahu. Házející hráč se snaží hodit hrací kartu tak, aby se ddakji druhého hráče převrátilo. Měl by se snažit házet z úhlu směrem dolů. Podaří-li se hráči kartu obrátit, získá bod. Cílem je otočit soupeřovo ddakji úderem vlastního. Popularita výše zníměné hry po odvysílání seriálu prudce vzrostla, a ddakji se tak stalo příkladem globálního dopadu jihokorejské popkultury. V první řadě jsme mohli vidět hned na začátku Mugunghwa-kkochi Pieossseubnida připomínající Cukr, káva, limonáda, každopádně v korejské verzi tedy rozkvétající květ ibišku, národního květu JK, který se nachází i na státním znaku. Říkanku přednáší Young-hee panenka, která údajně byla vyobrazovaná na obalech korejských učebnic v 70. a 80. letech. Za zmínku stojí i vyřezávání z tradičních sladkostí dalgona, které se prodávají ve stáncích na ulici jako lízátka. Nebo také přetahovaná, která připomíná tradiční korejský sport juldarigi. Poté se v první řadě objevují i další hry, které jsou i více mezinárodní, jako jsou kuličky a panák (skákání po skleněném mostě). Poté je zde vyobrazená i samotná Hra na oliheň – ojingo, hra se tak jmenuje proto, že tvar hrací plochy nakreslené na zemi připomíná tvar chobotnice. Existují regionální varianty názvu, například chobotnice gaisan (přičemž gaisan je považován za variaci japonského slova kaisen, začít válku) nebo chobotnice takkari. Hravá, ale zlověstná je i hudba, která Hru na oliheň doprovází. Jung Jae Il, hudební režisér Hry na oliheň, využil uklidňující hudbu, aby zprostředkoval pohodu ve světě drsných her. Použil Sinatrovu Fly Me to the Moon nebo skladbu Na krásném modrém Dunaji od Johanna Strausse. V první řadě mohli hráči po prvním kole hlasovat o tom, jestli chtějí ve hře pokračovat. Ve druhé už se hlasování využívá o hodně mazanějším způsobem. Už to není možnost, ale povinnost. Svoje rozhodnutí musí zdůvodňovat, což vyvolává čím dál tím ostřejší konflikty a konfrontace. Je to stejný druh rozdělení, jaký můžeme pozorovat nejenom v Koreji, ale i po celém světě, ať už jde o náboženskou nenávist, ideologii, původ, pohlaví nebo rasu. „Ve druhé řadě jsem chtěl symbolicky ukázat boj, a tak jsem hráče rozdělil na tým O a tým X a postavil je ostře proti sobě,“ říká režisér a scenárista Hwang Dong-hyuk, zároveň při premiéře první řady také poznamenal: „Chtěl jsem natočit drama o přežití, které by bylo co nejvíc korejské. Chtěl jsem vytvořit pocit spojení mezi nostalgickými hrami, které jsme hráli v dětství, a pocitem nikdy nekončícího soupeření, který cítí moderní dospělí lidé. Je v tom ironie, že naše nejkrásnější a nejnevinnější vzpomínky se změní v nejděsivější realitu.“ Existuje tolik různých konfliktů, které scenáristé použili, že ani není prostor je všechny vyjmenovat. Nenávist je nejenom na internetu, ale i ve skutečném životě všudypřítomná a my se navzájem označujeme za protivníky a nepřátele. Jejím prostřednictvím se režisér snaží poukázat na otázky jako: Copak naše společnost nevypadá přesně takhle? Nejsou tihle lidé úplně stejní jako my? Věci, co byly před deseti lety nepředstavitelné a bizarní, jsou dnes bohužel běžnou skutečností. Postavy se snaží odrážet i aktuální trendy a s nadsázkou nastavit zrcadlo korejské sociodemografii. Mezi novými postavami najdeme třeba matku a syna, syn se zadlužil, chce ve hře vyhrát peníze, aby je splatil, i matka se do hry přihlásí, aby vyhrála peníze pro syna, aby jej oddlužila. Od uvedení seriálu se korejská tvorba stala celosvětovým fenoménem. Dle nedávno zveřejněných dat firmy Netflix 80 % uživatelů platformy sleduje korejský obsah.