V rozhovoru pro deník Metro se rozpovídal o tom, kde se potkává umělecká vize s tvrdou realitou, co stojí za úspěchem Prague Cello Quartet a proč by měl každý mladý hudebník myslet nejen jako umělec, ale také jako byznysmen.
Kdy jste si poprvé uvědomil, že hudba pro vás není jen koníček, ale i profesní cesta?
Bylo to na konci 8. třídy základní školy, kdy jsem zvažoval, jestli se přihlásím na konzervatoř. Jedna z mých starších sester tam již studovala hru na housle. Violoncello mě táhlo a bavilo čím dál víc, proto jsem se rozhodl také jít na konzervatoř a věnovat se nástroji profesionálně.
Jaký je podle vás recept na úspěšný hudební klip na platformě YouTube?
Je to směs několika faktorů. Je potřeba mít silnou hudbu, která osloví, a vizuál, který zaujme. Kvalita zpracování je podle mě klíčová, ale zároveň hraje svou roli i štěstí. Recept se totiž neustále mění. Co fungovalo před pár lety, nemusí fungovat dnes, a za měsíc může být situace zase úplně jiná.
Koncert Prague Cello Quartet v Kutné Hoře
Kde se láme hranice mezi uměleckou vizí a tvrdou ekonomickou realitou?
Ta hranice je u každého projektu trochu jinde. Ať už jde o natáčení videoklipu, přípravu koncertů, nebo nahrávání alba. Důležité je mít jasnou vizi, aby měla práce svůj směr. Na druhou stranu, chcete-li, aby se hudba dostala k lidem, musíte myslet i na praktické věci: Kolik to bude stát a jestli má projekt šanci fungovat. Pro mě je zásadní neslevit z kvality a autenticity, ale hledat způsoby, jak hudbu přiblížit publiku tak, aby mohla žít dál.
Jaký byl nejnáročnější projekt, který jste s Prague Cello Quartet realizovali?
Jednoznačně náš dosud největší koncert v Kongresovém centru v Praze pro tři tisíce lidí. Byla to několikaměsíční práce od příprav až po samotnou realizaci a logistiku. Dalo nám to obrovské zkušenosti. Osobně jsem rád, že nám scénu navrhl Michal Caban. Díky jeho profesionalitě i lidskému přístupu byla spolupráce velmi inspirativní a příjemná.
Stačí tři čtvrtě dioptrie a nevidíte chodce! Přes sto tisíc řidičů nad osmdesát pět let brázdí české silnice. Co na to lékaři? |
V čem se liší vaše české a zahraniční publikum?
Rozdíly jsou velké a liší se země od země. Jiné publikum je v Japonsku, Číně, Kolumbii nebo v Turecku. I u nás doma reagují lidé různě. Na Moravě jinak a v Čechách zase trochu odlišně. Asi nikoho nepřekvapí, že publikum na jižní Moravě je velmi zpěvné a živé, kupodivu se ale s podobnou energií setkáváme i v západních a severních Čechách. Praha je pak směsicí všeho a publikum je tam vždy velmi pestré. Obecně je u nás znát, že jsme národ, kde hodně lidí umí nebo se alespoň učilo hrát na hudební nástroj. Jsme velmi muzikální. To v zahraničí není tak časté. Teď se chystáme poprvé do Bahrajnu a moc nás zajímá, jaké to bude tam.
Co byste poradil mladým hudebníkům, kteří chtějí prorazit?
Věřím, že pokud chce člověk v umění uspět, potřebuje co nejvíce zkušeností. U klasického nástroje je nutné dosáhnout mistrovské úrovně, což znamená roky tvrdé práce, cvičení a stálou snahu být lepší. Podstatné je usilovat o co nejvyšší kvalitu. Ekonomický či profesní růst pak přichází ruku v ruce.
Ještě větší blbec, než jsme doufali? Peacemaker je ukrutně zábavný, poloslepý a vulgární křupan. A my ho za to milujeme! |
