Nebýt zabedněnosti Josifa Stalina, do náruče Adolfa Hitlera by nepadlo tolik ruských dobrovolníků včetně držitele Leninova řádu Andreje Andrejeviče Vlasova. Tomuto Stalinovu oblíbenci, který v prosinci 1941 pomohl odvrátit německé dobytí Moskvy, se v květnu 1942 povedl bezprecedentní veletoč – přidal se na stranu hitlerismu. Vlasov poté všemožně usiloval o ustavení protistalinské Ruské osvobozenecké armády (ROA), zelenou dostal až v Rudolfově galerii Pražského hradu, přesně před 79 lety.
Oběť nemilosrdné doktríny
Za bývalého režimu se otázky kolem vlasovců (Ruské osvobozenecké armády) odbývaly tím, že se „odnikud“ zjevili krátce před Pražským povstáním, do něhož se „jaksi“ zapojili, načež „bůhvíjak“ zmizeli v propadlišti dějin. Po revoluci se o Vlasovově armádě již hovořilo naplno, a skutečnost, že ROA zabránila krveprolití Pražanů během Pražského povstání, byla už mnohokrát popsána. Jak se ale Vlasovova armáda rodila, za jakých dějinných okolností a jak dopadla?
Prvopočátky vlasovců hledejme v květnu 1942, kdy významná část 2. sovětské armády (o síle devíti střeleckých divizí, šesti střeleckých brigád a jedné tankové armády) padla do německého zajetí – přežilo jen 32 tisíc mužů.
Nejvyšší šarži mezi zajatci měl generál Andrej Andrejevič Vlasov, jenž během jara 1942 opakovaně urgoval u Stalina taktickou chybu. „Setrvání na leningradském předpolí odsoudí mé muže do zajetí. Obklíčení německými divizemi se jeví bezmála jisté do konce tohoto května,“ depešoval v březnu generál, jehož obavy se naplnily. Vzhledem k tomu, že Stalin považoval všechny zajatce za zrádce, automaticky by následoval konec důstojnické kariéry v Rudé armádě a vysoká pravděpodobnost kulky či gulagu.
Vůdcova jasná slova
Proč Andrej A. Vlasov obrátil o 180 stupňů a přestupem na německou stranu bezprecedentně zradil, se vedou nekonečné spekulace. Muž, který přežil stalinské čistky v letech 1936 až 1938 a dokonce během nich předsedal vojenskému soudu, měl Stalinovu nadstandardní důvěru, dokonce jím byl v roce 1939 osobně vyslán jako vojenský poradce do Číny. Někteří, především ruští, historici nachází příčinu zrady ve Vlasovově počínající schizofrenii, jiní se přiklánějí k prostému pragmatismu podpořenému tím, že Vlasov v Sovětském svazu neměl rodinu, která by jeho velezradu odskákala.
Generál A. A. Vlasov, sotva byl zajat, dal hlavu dohromady s plukovníkem Vladimírem Bojarským, vášnivým ruským nacionalistou. Spolu vypracovali text letáku, který tvrdě kritizoval Stalina i západní Spojence a byl následně shazován letadly nad postaveními Rudé armády. Vlasov si na to konto vysloužil přesun do tábora pro prominentní zajatce v ukrajinské Vinici, kde s ním navázalo kontakt berlínské ministerstvo propagandy. Výsledkem tohoto německo-ruského paktování byl Manifest smolenského výboru z 27. prosince 1942, jímž se Vlasov a jeho věrní přihlásili k utvoření Ruské osvobozenecké armády, která se – jak pevně věří – vbrzku postaví na stranu německého wehrmachtu. „Vbrzku“ k tomu na Hitlerův osobní zákaz nedošlo. Ruští „podlidé“ nesmí vstoupit do německé armády, zněl ortel Vůdce, kterému se neodporovalo.
Slované už nevadí
Projekt ROA byl tedy uložen k ledu, ovšem Vlasov se své osobní satisfakce dočkal – díky intervenci šéfa SS Heinricha Himmlera byl propuštěn ze zajetí, načež se jal objíždět Němci okupované území s přednáškovým turné, jež líčilo zločiny stalinismu.
Pravý čas nevyzpytatelného Vlasova, jenž v Německu navázal vztah se zdravotnicí Adeleide Bielenbergové, kterou si později vzal, začal tikat úměrně s tím, jak se wehrmachtu přestávalo dařit na frontě. Už koncem roku 1943 bylo umožněno některým neněmeckým národům – Lotyšům, Ukrajincům, Estoncům – nastoupit do SS. Během roku 1944 konečně došlo i na to nejméně „hodnotné“ etnikum, Rusy.
Na slovíčko s Frankem
Na 14. listopadu 1944 byla do Rudolfovy galerie Pražského hradu svolána konference, na níž Andrej Vlasov za přítomnosti státního ministra Karla Hermanna Franka či ministra osvěty Emanuela Moravce vyhlásil ustavení Ruské osvobozenecké armády. Mimochodem, během několikahodinového jednání se též vyčíslilo, že v řadách wehrmachtu v té době bojuje až milion Slovanů, což byl zvlášť pro Himmlera šokující číslo. Velitel SS přesto na dálku souhlasil s vytvořením dvou divizí ROA, jejichž cílem bylo „nestřílet na vojáky Rudé armády, ale pouze na politruky, a vojáky samotné pak získávat pro boj proti Stalinovi“.
Vlasovci bez Vlasova
První divize Vlasovem vedené Ruské osvobozenecké armády se začala formovat ještě v listopadu 1944 pod vedením plukovníka Buňačenka. Druhá divize vznikla v lednu 1945. Obě dvě se ještě stihly zúčastnit bojů, v březnu a dubnu 1945 se marně stavěly na odpor Sovětům na řece Odře. Odtud se koncem dubna stáhly na území protektorátu, kde slavně zasáhly do květnového Pražského povstání.
Ve štábu první divize ale kvůli podpoře českého povstání vznikla hádka. Vlasov byl proti podpoře povstání, jenže většina velitelů stála na straně Buňačenka. Vlasova to urazilo a od té chvíle už se dalšího rozhodování neúčastnil. K účasti vlasovců na osvobození Prahy tedy došlo proti vůli samotného Vlasova.
V pátek 4. května 1945 dostal Vlasov z německé strany nabídku k odletu do Španělska, ale odmítl opustit své vojáky. O den později vypuklo Pražské povstání. ROA se okamžitě stala trnem v oku všem – jako typická kočovná partyzánská skupina choulostivého politického významu.
Nepřešli přes Lnáře
Poté, co vlasovci podpořili české povstání v jeho nejkritičtější úvodní fázi, vystoupili proti nim komunisté z České národní rady, kteří hodlali uchvátit moc za asistence sovětské Rudé armády. Vlasovcům nezbylo než se za každou cenu probít na západ. Na pochodu z Prahy došli k obci Lnáře u jihočeských Strakonic, kde se hodlali vzdát Američanům. Vlasov byl Američany zajat 9. května 1945 a okamžitě dostal nabídku k útěku. To on odmítl.
Spousta vlasovců cestu k Američanům přece jen nalezla, nicméně drtivá většina z nich ale byla vydána Sovětům a následně popravena nebo uvězněna v žalářích a gulazích. Vlasov sám byl z amerického zajetí 12. května 1945 odveden ruskou hlídkou, posléze byl souzen za vlastizradu a 2. srpna 1946 byl spolu s 11 dalšími odsouzen k trestu smrti a popraven oběšením.
