Syndrom vyhoření se častěji váže na pracovní výkon, profesní prostředí nebo dlouhodobou péči o blízké. Obvykle souvisí s vysokými nároky na výkon či dlouhodobým intenzivním stresem. Většinou jej zpočátku provázejí spíše stavy napětí a úzkosti. Běžné je, že máme v hlavě myšlenky plné obav, které jsou naléhavé a složitě se od nich odpoutáváme. Přemýšlíme, zda jsme něco neudělali špatně a co dalšího ještě musíme zvládnout. Syndrom vyhoření zatím nenajdeme jako samostatnou diagnostickou kategorii. Depresivní porucha je oproti tomu oficiální diagnózou. Také u ní se setkáváme s tenzí a úzkostí, typičtěji je ale od počátku doprovázena smutkem, ztrátou energie a radosti z činností, které nás obvykle těší.
Co pomáhá?
|
„Vyhoření obvykle začíná jako reakce na vysokou zátěž. Častější je u lidí, kteří pracují s velkým nasazením, v pomáhajících profesích, dlouhodobě pečují o své blízké nebo jsou pod silným tlakem. Souvisí také s nedoceněním, nejasnými kompetencemi a faktorem je i to, když se chováme v rozporu s tím, jaký chceme žít život. Začneme být nespokojení, máme problémy se soustředěním, trápí nás poruchy paměti nebo jsme cyničtí vůči klientům, kolegům či blízkým. Zhruba pětina až čtvrtina dospělých Čechů se cítí vyhořením ohrožena, plně rozvinutý syndrom vyhoření se však týká menší části populace,“ přibližuje terapeutka Jiřina Maršálková z Mindwell.
Cítí prázdnotu a nechuť
Naproti tomu u deprese ne vždy nacházíme jasnou příčinu a nese s sebou hlubší narušení psychiky. „Člověk se cítí prázdný, zažívá hluboký smutek, ztrácí chuť k životu a každodenní fungování se stává obtížným. Typický je negativní pohled na sebe – nestojím za nic –, na svět okolo sebe – lidé jsou zlí – i na budoucnost – nikdy se mi nebude dařit,“ přibližuje terapeutka. Pokud člověk včas neřeší varovné signály vyhoření, může jeho stav vyústit i v depresivní poruchu.
Jsme vybaveni zvládat stres, ale ne dlouhodobý
Pociťujete-li první příznaky vyhoření, je důležité včas reagovat, než dojde ke zhoršení stavu. Odborníci doporučují věnovat pozornost tomu, co jíme a jakou máme spánkovou rutinu, umět se ocenit za to, co se nám povedlo, a budovat hodnotné a smysluplné vztahy, které budou zdrojem opory v těžkých chvílích. Velmi důležité je také naučit se naslouchat svému tělu a jeho potřebám.
Vyhledat potřebnou pomoc není slabost.
Je to projev zodpovědnosti.
Jiřina Maršálková, terapeutka
Neznamená to zcela eliminovat stres – to ostatně ani není možné. Stresová reakce je součástí naší biologické podstaty a jsme vybaveni zvládat působení stresorů. Problém nastává ve chvíli, kdy po prožité zátěži nemáme dostatek prostoru pro regeneraci nebo když stres působí dlouhodobě. V takovém případě vybíjíme svou vnitřní baterii a fungujeme na záložní zdroj, což je dlouhodobě neudržitelné.
„Je dobré zvažovat své síly. Naučit se říkat si o pomoc, delegovat úkoly, vymezit se a říci ne, když je to potřeba. Užitečné je také nemluvit jen o práci,“ radí terapeutka s tím, že v případě rozvinutějšího psychického vyhoření pomáhá i psychoterapie.
Nepodceňujte příznaky. Ani ty fyzické
Ať už se jedná o vyhoření, nebo o depresi, klíčové je nenechat věci jen tak plynout a doufat, že samy odezní. Obvykle se tak nestane. Pokud přetrvávají příznaky jako dlouhodobá únava, vnitřní prázdnota, poruchy spánku nebo pocity bezvýchodnosti, je na místě vyhledat odbornou pomoc. Důležité je nezlehčovat signály těla – dlouhodobé potlačování psychických obtíží totiž často vede k tělesným projevům, jako jsou bolesti hlavy či zad, zažívací potíže, svalové napětí nebo chronicky špatný spánek.
„Vyhledat potřebnou pomoc není slabost. Je to projev zodpovědnosti. Systém v Česku je bohužel přetížený a čekací lhůty na osobní setkání s odborníkem se pohybují v řádu měsíců,“ upozorňuje terapeutka Jiřina Maršálková.
Čechů s duševním onemocněním přibývá
|
