Když švédský archeolog Folke Bergman dorazil před téměř sto lety na toto místo, zůstal v úžasu. Hleděl do tváří lidí, kteří vypadali jako jeho krajané. Vypadalo to, jako by se před čtyřmi tisíci lety skupina Evropanů vydala na východ a usadila se v pouštní krajině dnešní severozápadní Číny. Tady pak po generace žila v izolaci. Kdo byli tito lidé? A odkud přišli? Mumie, které dnes nazýváme lidem Xiaohe, kolem roku 1911 objevil místní lovec Ördek při putování vyprahlou krajinou Tarimské pánve. Je trochu paradoxní, že Xiaohe znamená v překladu Malá řeka. Jenže v krajině, která dnes působí jako absolutní poušť, bývala kdysi voda.
Nejzelenější kout Tuniska překvapí. Lesy, antické památky i korkové duby čekají kousek od moře |
Záhadný pahorek
Bergman v doprovodu Ördeka už z dálky viděl desítky kůlů vystupujících z písku. „Když se člověk přibližuje k pahorku, jeho vrchol se zdá být pokrytý celým lesem vzpřímených kmenů toghraqu, stojících však příliš blízko u sebe, než aby mohly být mrtvými stromy,“ napsal později Bergman. Čím více se přibližovali, tím méně dávalo místo smysl. Kůly stály nad dřevěnými konstrukcemi ukrytými v písku a mezi nimi se rýsovaly obrysy něčeho, co připomínalo převrácené čluny.
Bylo to pohřebiště. Pod každou z těchto konstrukcí ležel mrtvý člověk. Suchý vzduch zachoval těla způsobem, jaký by za normálních okolností nedokázalo ani nejlepší balzamování. Vlasy, kůže i tváře zůstaly po čtyřech tisících letech překvapivě dobře patrné. Jedna z žen měla výrazný nos, výrazné rysy a hnědavé až světlé vlasy. Kdyby neležela pod dřevěnou konstrukcí uprostřed Tarimské pánve, ale v některém evropském muzeu, její původ by nás možná ani nenapadl zpochybňovat. Jenže ona ležela tady.
Pohřebiště Xiaohe v Tarimské pánvi z roku 2005. Kůly označují jednotlivé hroby.
DNA napoví
Jak se lidé s takovými rysy ocitli před čtyřmi tisíci lety právě na okraji pouště Taklamakan? Odpověď se tehdy nabízela sama. Museli přece přijít ze západu, možná přes středoasijské stepi spolu s pastevci, kteří se pohybovali napříč Eurasií. Tyto teorie ovládaly výklad původu lidí Xiaohe téměř osmdesát let. Jenže pak přišla genetika. A přinesla nejedno překvapení. První zlom přišel v roce 2010. Analýza mitochondriální DNA a chromozomu Y naznačila, že lidé Xiaohe nesli znaky populací ze západu i z východu Eurasie. Zdálo se tedy, že stará představa o jejich příchodu ze západu nemusí být úplně mimo.
Rebecca Ferguson odhaluje největší tajemství. Co se skutečně stalo se světem tam venku? |
Vědci ale stále viděli jen část genetického obrazu. V roce 2021 přišel další zlom. Výzkumníci analyzovali genomy třinácti lidí z Tarimské pánve starých 4 100 až 3 700 let a porovnávali je s rozsáhlým souborem starověké DNA z Eurasie. Hledali v nich stopu západních přistěhovalců. Jenže tam nebyla. Místo toho objevili něco mnohem staršího. „Paleogenomická a proteomická data ukazují na mnohem odlišnější a komplexnější populační historii, než jaká byla navrhována dříve,“ napsali vědci v časopise Nature.
Genetická fosílie
Genomy lidí Xiaohe nesly mimořádně silný otisk populace, která žila v severní Eurasii už v době ledové. Genetikové ji označují jako Ancient North Eurasians (ANE) – dávné severní Eurasijce. Kdo ale byli ANE? Nebyla to žádná říše ani národ, ale genetická linie lidí, kteří žili v severní Eurasii před desítkami tisíc let. Její nejznámější představitel, chlapec z naleziště Mal’ta u jezera Bajkal, zemřel před zhruba 24 tisíci lety.
Když tedy lidé Xiaohe žili v Tarimské pánvi, od člověka z Mal’ty je dělilo přibližně dvacet tisíc let. ANE už dávno neexistovali jako samostatná populace. Jejich genetické dědictví se mezitím rozptýlilo a promíchalo s jinými lidmi. U Xiaohe však zůstalo překvapivě silné. Svým způsobem byli lidé Xiaohe genetickou fosílií. Byli to lidé doby bronzové, ale v jejich DNA se zachoval neobvykle silný otisk doby ledové. Jedním z vysvětlení jejich genetické izolace je prostředí. Tarimská pánev je sevřená horami a z velké části ji pokrývá poušť. Lidé Xiaohe tak žili v jakémsi genetickém ostrově.
Izolovaní, ale i otevření
Byli otevření světu, ale ne nutně lidem. Přijímali plodiny, zvířata i technologie z různých částí Eurasie, jejich genofond však zůstával po generace překvapivě uzavřený. Pěstovali obilí, chovali zvířata a využívali mléko. Jejich život byl ale tvrdý, jak ukazují opotřebované zuby i další stopy na kostech. Mimořádnou péči věnovali svým mrtvým. Těla ukládali do dřevěných rakví připomínajících převrácené čluny a nad hroby vztyčovali vysoké kůly.
První český vesmírný turista? Podívat se Pánu Bohu do oken a pak zemřít |
Jedna z novějších teorií předpokládá, že čluny mohly symbolizovat cestu mrtvého do jiného světa. V krajině, kde byla voda kdysi mnohem významnější než dnes, to dává smysl. Jistotu ale nemáme. Xiaohe po sobě nezanechali žádné písmo. Postupně však jejich genetický ostrov přestal být izolovaný. Do Tarimské pánve přicházeli další lidé a jejich geny se začaly mísit s původní populací. Lidé Xiaohe tak nezmizeli ze dne na den. Spíš se postupně rozpustili v populacích, které přišly po nich. Přesto po sobě zanechali ještě jeden překvapivě obyčejný důkaz svého života. Na tělech některých mumií vědci nedávno identifikovali více než 3 500 let starý kefírový sýr. Někdo ho před tisíci lety vyrobil, položil k mrtvému a pohřbil ho s ním.
Víme dnes mnohem víc než Bergman. Víme, že nebyli Evropani, kteří se vydali na východ. Víme, že v jejich DNA přežila genetická stopa stará desítky tisíc let. Víme, co jedli a jak pohřbívali své mrtvé. Ale pořád nevíme, odkud jejich předkové do Tarimské pánve přišli.
Lidé Xiaohe
|
