Ozve se mocný klakson a dělníci z ostravských hutí, kteří si do Jeseníků vyrazili na výlet, sebou reflexivně trhnou. Klid, to není začátek směny! Odbila celá a lanovka protínající historickou hranici Moravy a Slezska se rozjíždí. Kde jsou ty časy, kdy na horu Šerák vedla jednosedačka, kterou v roce 1981 postavila firma Transporta.
Na vrchol se kodrcala z mezistanice Čerňava, kam se turisté mohli dostat jinou jednomístnou lanovkou už o pět let dříve, tedy od roku 1976, zespoda z Ramzové. Obě zařízení jsou už v propadlišti jesenických dějin, dnes vás na vrchol vytáhnou kapacitnější lanovky. Nynější provozovatel obě koupil z druhé ruky, čtyřsedačka z roku 1990 původně dělala radost turistům v Dolomitech ve středisku Corvara, starší dvojsedačka v nedalekém Bellamonte-Alpe Lusia.
Jak dostat sud nahoru – autem, nebo lanovkou?
„Vyskočte doleva a nezastavujte se!“ vítá nás obsluha vleku z horní stanice. Je horký srpen, ale nahoře fouká osvěžující ledový vánek.
Dvojsedačka jezdila původně v Bellamonte-Alpe Lusia.
Dvojsitz z Dolomit se rychle otočí pod obřím kolem a zamíří dolů pro další várku turistů. Od Martina Bořuty, syna provozovatele zdejšího lyžařského areálu, se později dozvídáme, že lanovka dokáže své majitele pěkně potrápit. „Problém jsou změny počasí, kdy z deště začne mrznout a vše se nabaluje na lano a kladky, to se pak musí chodit s kladivem a vše pořádně obouchat. No, a pokud se to stane před otvírací dobou, tak pak je to špatný,“ říká. Pamatuje si, když se lanovka stavěla. „Občas zapršelo, a tak se stalo, že tatrovka s pískem nekontrolovaně sjížděla z kopce, řidič z ní vyskočil a tatra se opřela o strom. Nikomu se nic nestalo, ale večer se to vždy řádně zapilo a na druhý den se pokračovalo,“ směje se.
Ale to už sedíme na zahrádce vyhlášené Chaty Jiřího na Šeráku, kterou Martin se svou partnerkou Veronikou provozuje. A pijeme pivo zezdola z Hanušovic, které se jmenuje stejně jako hora, na níž jsme si vyjeli – Šerák. „Sudy s pivem jsme ještě loni vozili lanovkou, ale překládání na Ramzové, pak v prostřední stanici a pak znova na konci na Šeráku nám přišlo složité, proto jsme letos zkusili vše vozit auty po lesní cestě. Ani jedna varianta není ideální. Obojí je dřina, vyvozíme asi 500 sudů piva a limonády ročně,“ pokračuje Martin Bořuta.
Chata Jiřího na Šeráku
„Musím říci, že jsem nečekal takový nárůst českých turistů, kteří nahradili ty polské. Pravidelně jsme měli plno v pátek i v sobotu, což loni nebývalo,“ dodává.
Drsný Keprník a dva zlaté kameny
Dva kilometry od nás jižním směrem se nachází další z jesenických tisícovek – Keprník. Jméno kopci dala drobná horská bylina koprníček bezobalný lidově nazývaná medvědí kořínek. A 1423 metrů vysoká hora zas dala jméno dalšímu z hanušovických piv. „Keprník si tu můžete dát taky,“ pohotově reaguje provozák jedné z nejstarších turistických chat na Moravě a další kelímky už jsou na cestě.
V roce 1874 založil v Hanušovicích sládek Josef Mullschitzký moderní parní pivovar.
Dostáváme pivo označované jako symbol drsné přírody, které si život vzalo z horských pramenů. „A také z podhorských ječmenů. Duši pak má díky divokému chmelu, jehož malé množství se do várky přidává. Ten je svérázný jako celé Jeseníky,“ říká nám o několik hodin později obchodní sládek pivovaru Holba Luděk Kurek dole pod horami v Hanušovicích, kde závod sídlí. Ale nepředbíhejme!
Ze Šeráku se vydáváme po svých, strmým sešupem do údolí říčky Branná, na níž leží stejnojmenná vesnice s hradem a renesančním zámkem. Cesta nám utíká jako voda, a to i díky několika bunkrům, které byly součástí systému československého pohraničního opevnění. Branná má jen necelých tři sta obyvatel, přesto se může pochlubit vlastním minipivovarem. Na chvilku si od všudypřítomné Holby odpočineme a žízeň zaženeme desítkou Vogtey a dvanáctkou Bran z místní produkce. Samotný pivovar se jmenuje Kolštejn, což je počeštěný tvar původního německého názvu Branné Goldenstein. Tedy v překladu do češtiny Zlatý Kámen.
Mnozí návštěvníci si myslí, že jsou staré varné nádoby jen muzejními exponáty, ale je to stále funkční technologie.
Do Hanušovic se z Branné přesouváme motorákem. Pivo tady vaří už skoro 150 let, Holba má vlastní pivovarskou restauraci, muzeum i penzion, kde můžeme přespat. To je dobrá zpráva, protože ani ne třítisícové Hanušovice toho mnoho dalšího nenabízejí. Podhorské město skřípnuté v údolích řek Moravy a Branné dokonce ani nemá klasické náměstí, a tak první kroky většiny turistů směřují právě k pivovaru. Na svou dobu moderní parní závod byl založen v roce 1874, a je tedy jen o pár let mladším vrstevníkem smíchovského Staropramenu, plzeňského Gambrinusu nebo Kozla z Velkých Popovic.
Co víc chutná Hanákům a co víc horalům
Pokud jste si stejně jako my celý život mysleli, že je Holba názvem odvozeným od staré objemové míry, podívejte se do plánu města a ten vás vyvede z omylu. Holba – v jazyce původních německých obyvatel Halbseit – je jednou z místních částí Hanušovic, ve městě najdete třeba ulici Na Holbě nebo vlakovou zastávku Hanušovice-Holba. Dnes je pivovar součástí moravské pivovarnické skupiny, která pod svými křídly sdružuje také závod v Litovli a přerovského Zubra.
„Jaký je mezi výrobky jednotlivých pivovarů rozdíl? Mají jiné chutě pivaři dole na Hané a ti odsud z Jeseníků?“ vyzvídáme na hanušovickém obchodním sládkovi. „Slovy se to špatně popisuje, vždycky je to samozřejmě nejlepší zdegustovat,“ odpovídá lišácky Luděk Kurek. „Zjednodušeně lze ale říci, že Holba není tak plná a víc hořká. Opakem Holby je pak především Litovel,“ pokračuje sympaťák, který v pivovaru pracuje už téměř tři desítky let. Za tu dobu vystřídal snad všechny profese – začínal koulením tehdy ještě hliníkových sudů, dělal i mistra na varně a pracoval také v ležáckých sklepích nebo ve stáčírně. „Pro mě to byla super zkušenost. Kdybych tohle všechno měl naučené jenom z knížek, necítil bych se pevný v kramflecích při provádění exkurzí nebo při jednání s hostinskými,“ říká Kurek.
Mnozí návštěvníci si myslí, že jsou staré varné nádoby jen muzejními exponáty, ale je to stále funkční technologie.
A on pevný v kramflecích být musí, v Česku přece platí staré známé „Co Čech – a samozřejmě i Morávák a Slezan – to sládek“. Lidem, kteří sem chodí na exkurze, musí například často trpělivě vysvětlovat, že se v Hanušovicích opravdu vaří jenom Holba, a ne i Zubr nebo Litovel. A obráceně – že se „ryzí pivo z hor“ vyrábí jenom tady, a ne ve sto kilometrů vzdáleném Přerově ani šedesát kilometrů odtud v Litovli. Jediné, co mají tři pivovary společného, jsou specializované stáčecí linky. Do lahví se hanušovické pivo stáčí v Litovli, do plechovek a petek v Přerově, vozit se tam musí v cisternách. Sudovou stáčírnu má každý pivovar vlastní.
První jedenáctka, na svou dobu divočina
Základními surovinami pro vaření piva jsou voda, slad, chmel a kvasnice. Většina sladu pochází z nedalekého Zábřeha, chmel od Olomouce. „Chmel je klasický žatecký poloraný červeňák. Když to někdo slyší, tak se mě hned snaží nachytat: Ha, žatecký! Proč děláte moravské pivo z českého chmele? A tak musím vysvětlovat, že to je jen jméno odrůdy, ale chmelnice jako takové jsou na Hané,“ směje se Kurek. Vodu čerpá Holba z vlastního 61 metrů hlubokého vrtu v areálu pivovaru a zatím se nestalo, že by nebylo z čeho vařit. Voda, která se upravuje pouze UV zářením, z podzemí putuje na varnu, kde se to leskne mědí a mosazí.
Mnozí návštěvníci si myslí, že jsou staré varné nádoby jen muzejními exponáty, ale je to stále funkční technologie. Na varně je ještě větší horko než venku, a tak nás to táhne do chladnějších koutů pivovaru – na spilku a pak do ležáckých sklepů. Právě tady před skoro čtyřiceti lety zrálo první pivo Šerák, jehož zkušební várka byla uvařena v roce 1983. K běžným konzumentům se poprvé podívalo o rok později. Pivo to bylo v tehdejším Československu výjimečné, jednalo se prý o vůbec první jedenáctku na trhu. V dobách desítek a ležáků to byl odvážný experiment. Nyní se v Hanušovicích samozřejmě vaří i mnoho speciálů, třeba ten se stupňovitostí 13,51°, která odpovídá nadmořské výšce vrcholu Šeráku. Cože, tak vysoko jsme byli, o skoro tisíc metrů výš, než jsme teď?! Ano, Šerák je 33. nejvyšší horou Česka. A Keprník dokonce dvanáctou.
