V rozhovoru Pavel Zima také prozradí, co všechno způsobila jeho dcera Šahina nebo co přinese chystaný projekt Hledač pokladů.
Příběh knihy se točí kolem tří sourozenců, tajemné kroniky, mapy, šifer a ztraceného pokladu. Kde se ve vás vzala chuť napsat právě takové klasické dobrodružství? Chyběly vám podobné příběhy v dnešní dětské literatuře?
Odmalička jsem jezdil na putovní tábory a vždycky jsem se nejvíc těšil na celotáborové hry. Luštili jsme šifry, běhali podle buzoly, plnili různé úkoly a postupně se dostávali dál v příběhu. Když to člověk zažívá celé dětství a potom ještě jako praktikant a vedoucí, tak mu to zůstane hluboko v paměti. Na tyhle zážitky moc rád vzpomínám a chtěl jsem, aby něco podobného prožívaly i moje děti.
Roxy přežila dluhy, změny hudby i hrozbu konce. Kniha mapuje sto let její historie![]() |
Kdy jste se svými dobrodružstvími začali?
Když byly malé, asi pět, šest a sedm let, jeli jsme na dovolenou do Želiva a já jsem pro ně vymyslel hru Zachraňte Sluneční království. Ta hra nám nakonec vydržela několik let a děti ji úplně milovaly. Jak ale postupně rostly, přišel za mnou jednou nejstarší Jakub a zeptal se mě, jestli ti skřítci opravdu existují. V tu chvíli mi došlo, že období, kdy vám děti všechno bezmezně věří, pomalu končí. Ještě několik let nám ale hra vydržela a Jakub mladším sourozencům nic neprozradil. Později, když už děti odrůstaly, za mnou přišla dcera Šahinka a řekla mi: Táto, napiš nám knihu, kde budeme všichni.
A vy jste nezaváhal. Jak kniha vznikala?
Hodně čtu literaturu faktu a narazil jsem na článek o zakopaných a dosud nenalezených pokladech v Čechách. Zaujal mě tam příběh pokladu z dob švédských válek a v tu chvíli mi v hlavě naskočilo, že právě tohle by mohl být základ našeho příběhu. Jak se děj postupně rozvíjel, dostal jsem se ke staré kronice a mapě. Chtěl jsem, aby kronika působila opravdu věrohodně, a tak jsem napsal do Ústavu pro jazyk český Akademie věd. Měl jsem štěstí na úžasného pána, který se mnou začal komunikovat. Poprosil jsem ho, jestli by mi nepomohl vytvořit text staré kroniky. Zeptal se mě, z jakého období má jazyk pocházet, a když jsem mu řekl, že z doby švédských válek, připravil mi odpovídající dobovou podobu textu. To mě opravdu strašně potěšilo.
Lanovka na Petřín přitahuje autory už 135 let. Psal o ní i Kisch, na Laurenziberg se i svezl![]() |
Poznávají se v knize vaše děti?
Ano a nejen ony. Poznávají je i lidé, kteří je znají. Kolega z práce, který knihu četl, mi například řekl: Pavlíku, toho Kubíka jsi popsal přesně. Úplně ho vidím. Ten se nezměnil. To mě pobavilo a zároveň potěšilo, protože jsem věděl, že se mi podařilo jejich povahy zachytit docela věrně.
Kniha je určená dětem od sedmi do čtrnácti let, což je poměrně široké rozpětí. Jak jste psal příběh tak, aby zaujal osmiletého kluka, ale zároveň nenudil třeba třináctiletého čtenáře?
Abych vám řekl pravdu, o tomhle jsem při psaní vůbec nepřemýšlel. Jako kluk jsem četl dobrodružnou literaturu odmalička a nikdy jsem neřešil, jestli je nějaká kniha přesně pro můj věk. S kamarády jsme vždycky něco přečetli a potom jsme si venku hráli na indiány, kovboje nebo jsme si vymýšleli vlastní dobrodružství. Myslím, že právě dobrý dobrodružný příběh může fungovat pro děti různého věku. Každý si v něm najde něco jiného. Mladší děti možná víc vtáhne samotné hledání pokladu, šifry a napětí. Starší si zase mohou víc všímat vztahů mezi postavami, historie a souvislostí v příběhu. Knihu ale čtou i dospělí a vrací se mi od nich velmi hezké reakce. Má totiž i trochu detektivní nádech. A musím přiznat, že když jsem knihu psal, byl jsem u toho často napnutý i já.
Traktor, montérky a řízky. Václav Roháč vysvětluje, jak vznikl český Traktorman![]() |
Čtenáři vaši knihu přirovnávají atmosférou k foglarovským dobrodružstvím. Byl pro vás Jaroslav Foglar inspirací?
Foglarovky jsem samozřejmě hltal, asi jako spousta kluků v naší době. A je pravda, že i při psaní knihy mi několikrát bleskla hlavou nějaká myšlenka nebo zápletka a pak jsem si uvědomil, že něco podobného už kdysi napsal pan Foglar. Takže někde v podvědomí ho mám určitě dodnes.
Myslíte, že dnešní děti stále touží po tajemstvích, partách a výpravách do neznáma?
Dnešní doba je rychlá, rodiče mají spoustu povinností a děti mají kolem sebe neustále technologie. Není to jejich vina, je to prostředí, ve kterém vyrůstají. Zajímavé je, že dobrodružství z knihy má pokračovat i mimo její stránky prostřednictvím projektu, který má děti a rodiny vytáhnout ven.
Co přesně chystáte a budou opravdu někde po Česku ukryté poklady?
Napadlo mě, že bych mohl zkusit oslovit několik míst a zeptat se jich, jestli by se nezapojila do projektu, který jsme nazvali Hledač pokladu. Vymysleli jednoduchý princip: každé Pokladové místo dostane vlastní číslované razítko a děti budou tato razítka sbírat do sešitku Hledače pokladu. Za určitý počet razítek pak budou mít nárok na odměnu. Projekt se teprve rozjíždí a jeho spuštění vidím na přelomu září a října. Odměny budou zprvu spíš symbolické, ale postupně bychom je chtěli vylepšovat tak, aby byla motivace dětí stále větší. Do budoucna chystáme také doplňkový prodej různých pamětních předmětů. Ke každému Pokladovému místu bychom také chtěli připravit jednoduchou otázku nebo úkol, který se bude týkat konkrétního místa či jeho okolí. Dítě tak nebude jen sbírat razítko, ale také se něco dozví a místo si víc zapamatuje. A do vzdálenější budoucnosti bychom rádi v každém kraji připravili větší dobrodružnou hru, jež by začínala a končila na některém z partnerských míst. To je ale zatím opravdu plán do budoucna.























