O tom, jak se dá propojit technologie s intuicí, rám s příběhem a AI s lidským dotekem, mluví v rozhovoru pro deník Metro.
Co vás nejvíce oslovilo na přechodu z IT a marketingu k rukodělné tvorbě a rámařství – co bylo impulzem, abyste se vydala tímto směrem?
Tvořivost a láska k hezkým věcem mě provází celý život. Přišla ale doba, kdy jsem se chtěla znovu dotknout skutečného světa a sama se podílet na vzniku krásných a hmatatelných věcí. V marketingu jsem se dlouho věnovala počítačové grafice a vizuální komunikaci, což mi pomohlo otevřít cestu k estetice, barvám a kompozici. Tyto zkušenosti dnes přirozeně přenáším do rukodělné tvorby. Jsem Lvice – neumím dělat věci napůl. Potřebuji výzvu, změnu, dobrodružství. A tak jsem se rozhodla posunout dál – od digitálního obrazu k fyzickému doteku, od kampaní k autentickému umění, které má duši i otisk lidské ruky.
Při práci s reprodukcemi, transfery a tiskem na různé materiály – jaké jsou největší technické výzvy a kompromisy a jak je řešíte?
Věnuji se hlavně kolážím a obrazům, které vycházejí z mých vlastních fotografických podkladů. Ráda kombinuji realitu s imaginací – propojuji vrstvy, textury a světlo tak, aby z nich vznikl nový příběh. Necítím se být umělkyní v klasickém slova smyslu. Mým světem je grafické zpracování obrazu a hledání nových způsobů, jak ho přenést do hmoty. Techniku transferu jsem se naučila od umělecké skupiny z Oregonu. Díky ní mohu převádět své grafické práce na různé materiály – hliník, dřevo či plátno – a dát jim tak nový rozměr. Je to způsob, jak propojit řemeslo s obrazovou poezií a zůstat věrná tomu, co umím nejlépe.
TO: Vítejte v Derry je brutální podívaná. Pennywise se na HBO Max utrhává ze řetězu ve stylu Stranger Things |
Největší výzvou je pro mě udržet rovnováhu mezi technickou přesností a výtvarnou živostí. Technika transferu je krásná, ale náročná – každý materiál reaguje jinak a já musím neustále hledat způsob, jak docílit stálosti a kvality. Proto se v poslední době kromě transferu věnuji také uměleckému tisku na různé typy materiálů. Tento tisk používám hlavně při tvorbě reprodukcí slavných obrazů v muzejní kvalitě, fotografických portrétů i vlastních autorských děl. Je to cesta, jak minimalizovat technické kompromisy a nabídnout přesnost i trvanlivost, aniž bych ztratila osobní dotek a jedinečný výraz každého obrazu.
Když technologie potká intuici
Jak v praxi propojujete tradiční řemeslo s moderními technologiemi – například využití umělé inteligence při návrhu portrétů?
Technologie beru jako inspiraci, ne jako náhradu ruky či intuice. Umělou inteligenci využívám při návrzích portrétů nebo kompozic, ale vždy je to jen začátek – návrh, který dál dotvářím po svém. Stejně jako při práci s rámem nebo materiálem hledám i tady rovnováhu mezi přesností stroje a lidským citem. AI mi pomáhá posunout hranice představivosti, ale konečný výsledek musí nést otisk mého pohledu, zkušenosti i nálady. V tom spočívá kouzlo spojení řemesla s moderní technologií – když se obě strany navzájem doplní, ne popřou.
Když vybíráte rám, paspartu a materiály pro dílo – jak vnímáte roli zákazníka v rozhodování a jakou roli necháváte sobě jako odbornici?
Každý obraz má svůj charakter, stejně jako člověk, který si ho vybírá. Zákazník přináší emoci a vztah k motivu, já zkušenost s kompozicí, materiálem a světlem. Společně hledáme harmonii – někdy s lehkostí, jindy s vášní. Občas je to i zábavné, někdy trochu kontroverzní. Naše představy se nemusí potkat hned – já vidím celek, zákazník často jen detail. Ale právě v tom je kouzlo procesu. Diskutujeme, zkoušíme, měníme. A když dojdeme ke kompromisu, který má hlavu, patu i duši, vím, že vzniklo něco osobního – nejen rám pro obraz, ale společný příběh.
Obrazy, které žijí prostorem
U výstav, které pořádáte nebo kterých se účastníte – jak vybíráte témata, autory a prostor tak, aby díla měla smysl i kontext?
Na výstavách jsem dosud prezentovala především své řemeslo – rámování, transfer a výrobu reprodukcí známých obrazů či fotografických portrétů. Velký ohlas měly například reprodukce děl Gustava Klimta a Egona Schieleho, kde jsem mohla spojit preciznost zpracování s výtvarnou úctou k originálu. Při přípravě výstav mě velmi zajímá i samotný prostor, kde budou obrazy viset. Každé místo má svou energii a atmosféru, kterou se snažím využít. Dispozice, světlo i velikost prostoru ovlivňují, jak dílo působí – a pokud má prostor svůj genius loci, ráda ho nechám promluvit. Pro mě je výstava víc než jen prezentace obrazů – je to dialog mezi dílem a místem, které mu na chvíli propůjčí svůj hlas, i když je to třeba jen malá kavárna nebo divadlo.
Chcete mít doma Goldflama? Loutka Dědečka z Pohádek po babičce pomáhá měnit smutek v naději |
Jak vypadá vaše současná výstava a kde ji lze navštívit?
Moji aktuální výstavu s názvem „Přijeli naši – Ptáci. Kolotoče. A ti druzí“ můžete navštívit ještě celý listopad 2025 v salonu The Lounge by Jan Tesík v Řeznické ulici v Praze. Je to první autorská kolekce fotoobrazů, kde prezentuji různé techniky zpracování – umělecký transfer na hliníkové desky, 3D obrazy ze série Ptáci a fine art tisky v limitovaných edicích. Výstava je prodejní a má i hravý rozměr – je věnovaná českým kapelám, které mám ráda. U každého obrazu najdete QR kód, přes který si můžete pustit píseň, jež mě při tvorbě inspirovala.
Které projekty nebo zakázky pro vás byly nejpamátnější a největší výzvou a proč?
Každá zakázka je pro mě výzva – bez ohledu na rozměr, autora, zadavatele nebo cenu. Každý obraz, rám i reprodukce si zaslouží stejnou péči, protože vždy nese kus osobního příběhu a energie pro majitele díla nebo prostor, kam směřuje. Velmi si ale vážím rozsáhlejších projektů, kde mohu propojit výtvarný koncept s architekturou interiéru. Pro restauraci Excelsior jsem tvořila sérii v duchu art deca a secese, pro restauraci Za Větrem kolekci inspirovanou anglickými plakáty ze začátku 20. století. Zkušeností pro mě byla i klinika Etoile s reprodukcemi Paula Kleea a sportovní klub, kde vznikla série zachycující gesta volejbalistek. Kromě reprodukcí a portrétů z fotografií na zakázku se v poslední době stále víc věnuji autorským dílům větších rozměrů pro restaurace a veřejné prostory. Je to jiný druh práce – hledání harmonie mezi estetikou a atmosférou místa, ale i určitá svoboda tvorby. A když obraz přirozeně splyne s prostorem, který začne žít jeho příběhem, je to pro mě obrovská osobní radost. Ke své práci přistupuji s velkou láskou a pokorou.
Hospitalita je o srdci. Kdo má rád lidi, najde v hotelnictví smysl i radost, říká HR ředitelka Slabá |
