Maoistická teorie o vedoucí úloze rolnických mas a vesnice v praxi. To byla hrůzná politika dvou vzdělaných Kambodžanů, Pol Pota a Ieng Saryho, kteří získali akademické znalosti na francouzských univerzitách.
Z 20. století do společnosti doby kamenné
Když jejich partyzánská armáda vstoupila 17. dubna 1975 do Phnom Penhu, hlavního města Kambodže, vítali ji obyvatelé metropole i zbytku země s nadšením. Věřili, že diktátorský režim generála Lon Nola (ten předtím násilně svrhl královskou dynastii) je už jen minulostí. Jenže netušili, že Rudí Khmerové, jak se hnutí nazývalo, kteří bojovali jak proti králi Sihanukovi, tak proti Lon Nolovi už od roku 1968, budou prosazovat ty nejprimitivnější ideje. Ty by se daly do určité míry nazvat prvobytně pospolným komunismem. Inspirovali se čínskou kulturní revolucí.
Pol Pot. Vystudoval v Paříži a stal se masovým vrahem.
Khmerští povstalci vycházeli z maoistických tezí, které tvrdily, že opravdová společnost je založena na komunitní vesnické pospolitosti a práci. Proto během několika týdnů vylidnili nejen hlavní město Kambodže, ale i ostatní města od lidí a vyhnali je na venkov. Tam je, s těmi nejprimitivnějšími prostředky a nářadím, donutili pracovat na polích, v primitivních podmínkách se vyráběly nástroje i oděvy.
Především se však vraždilo. Khmerové nenáviděli vše, co bylo spojeno se vzděláním. Nesmělo se vyučovat, zabíjeli lidi s brýlemi, protože ti v jejich očích představovali vzdělance. Kambodžská společnost se během jejich více než tříletého řádění přesunula kamsi do středověké až prvobytně pospolné fáze. Až stále častější výpady Rudých Khmerů do Vietnamu, kam se snažili rozšířit své ideje, donutili Vietnamce k silovému řešení. V roce 1979 přece jen „lidštější“ komunistická armáda Vietnamu Rudé Khmery porazila.
Polský novinář Wieslaw Górnicki byl jedním z prvních žurnalistů, kteří se spolu s vietnamskými vojáky do země po tři roky izolované od světa dostali. Později o svých zážitcích sepsal knížku Bambusové poselství.
Kambodža se odstřihla od světa. Nikdo se neptal
Podrobně a relativně objektivně popsal mechanismus vyvražďování, který Rudí Khmerové zavedli. Když objevil ve zcela vylidněném Phnom Penhu šachtu plnou husté tekutiny, až po chvíli zjistil, že se jedná o lidská těla rozpuštěná horkem a vysokou vlhkostí. „Poprvé v životě jsem viděl člověka v tekutém stavu,“ popsal zážitek.
Kambodža dodnes ukrývá stopy genocidy. Například tábory a vězení, kde Rudí Khmerové vraždili ve velkém.
Górnického kniha vzbudila ve světě velkou pozornost, ale ta netrvala dlouho. O publicitu tohoto druhu najednou nebyl zájem. Stejně jako nebyl zájem o mezinárodní potrestání hlavních viníků kambodžské genocidy. Stejně tak téměř ze dne na den ustaly žádosti o rozhovor pro západní televizní stanice a noviny.
Górnicki si kladl otázku, proč svět nevěnoval pozornost tomu, že se Kambodža ze dne na den na několik let hermeticky uzavřela. Zajímal se i o to, proč žádné vojenské analytiky nepřekvapilo, že ze satelitních snímků, ale i z pouhého pozorování z letadel, které tři roky přelétaly nad Kambodžou, zmizela kdysi v noci jasně osvětlená města, která Rudí Khmerové zbavili obyvatel a všude vlastně vypnuli proud. Odpovědí se nikdy nedočkal.
Sám Wieslaw Górnicki byl rozporuplnou postavou. Vynikající novinář se v prosinci 1981, kdy generál Wojciech Jaruzelski vyhlásil v Polsku výjimečný stav, stal jedním ze samovládcových blízkých poradců. Žurnalista byl dokonce autorem prohlášení, které četl Jaruzelski v televizi při vyhlášení výjimečného stavu.
Filmy i knihy
|
