Začalo to za mrzutého covidu. Pavel Fara měl svou jedinou vnučku Janičku „uvězněnou“ v Dánsku. Začal pro ni vymýšlet, vynalézat a hlavně psát dopisy inspirované sto let starými příběhy pejska a kočičky od českého klasika Josefa Čapka. „Tyto dopisy jsem pravidelně posílal jejím rodičům a představoval jsem si při tom, jak Janička ty obálky s napětím otevírá a jak jí rodiče ty příběhy čtou před spaním místo mé osobní přítomnosti,“ usmívá se dědeček, který své Pohádkové výlety pejska a kočičky vydal s dobrozdáním Čapkových dědiců.
Pavel Fara, autor knihy
Příběhy pejska a kočičky jsou českým literárním stříbrem, bezmála nedotknutelnou ikonou. Co vám dodalo odvahu „přepsat“ klasika?
Moje vnitřní váhání, zda s těmito novými příběhy vůbec vyjít na veřejnost, trvalo celých pět let, během kterých texty ležely schované v šuplíku. Bál jsem se, aby se mé vyprávění nedotklo onoho posvátného území, které Josef Čapek vytvořil, a abych necitlivým zásahem nepoškodil tu unikátní atmosféru, kterou jeho původní pohádky vyzařují.
Z právního hlediska je ovšem tvorba Josefa Čapka volným dílem, to znamená, že k jeho využití není potřeba žádného souhlasu...
Ano, ale pro mě osobně byla mnohem důležitější rovina etická. Rozhodl jsem se proto pro krok, který vyžadoval odvahu, a napsal jsem přímo vnučce Josefa Čapka. Podrobně jsem jí vysvětlil, jak celé vyprávění původně vzniklo jen pro radost mých vnuček a jaký vztah k dílu jejího dědečka chovám. Její následná odpověď byla pro celou moji další cestu naprosto klíčová a dodnes si jí nesmírně vážím.
Praha, pivo a zákoutí zapadlých putyk: Petr Sojka odhaluje příběhy, které baví i straší |
Co vám doslova sdělila?
Odpověděla, že mé psaní považuje za samostatnou tvorbu, inspirovanou četbou původní knihy, do které nemá co mluvit. Popřála mi hodně štěstí a mnoho spokojených čtenářů, což mi dodalo ono poslední a nejdůležitější potvrzení, že mé rozhodnutí vydat Pohádkové výlety pejska a kočičky je v pořádku. Právě díky jejímu laskavému přístupu jsem mohl knihu dokončit s pocitem, že se vydávám dobrou cestou.
V knize se vám podařilo zachovat původní atmosféru Čapkových pohádek – žádné hrůzy ani velká dramata. Myslíte si, že dnešní děti právě takové laskavé a klidné příběhy potřebují víc než kdy dřív?
Jsem o tom hluboce přesvědčen a vlastně to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se do psaní vůbec pustil. Žijeme v době, která je nesmírně rychlá, což se bohužel promítá i do mnoha moderních pohádek. Chtěl jsem vytvořit protiklad k tomuto spěchu a nabídnout dětem i rodičům svět, který je v jádru pomalý, bezpečný a hřejivý. Moje vnučky i další děti, se kterými se setkávám, nepotřebují k zaujetí velká dramata nebo strašidelné scény. Bohatě jim stačí prostá radost z toho, že pejsek s kočičkou vyrazí na výlet nebo že společně vyřeší nějakou malou popletenou situaci. Tato jednoduchost je pro dětskou duši nesmírně uklidňující a pomáhá jim vnímat svět jako místo, kde se nemusí bát.
Dětská hra, nebo první sociální síť? Co se skutečně děje uvnitř oblíbeného Robloxu |
Knihu jste si vydal vlastním nákladem. Koho jste měl při tvůrčím procesu k ruce?
Při práci na textu mi byla velkou oporou moje manželka Eva, která byla mou nejpřísnější korektorkou. Společně jsme dbali na to, aby styl vyjadřování zůstal v duchu Josefa Čapka, tedy s využitím jeho typického rytmu vyprávění a častého opakování děje, které pomáhá menším dětem, aby se v příběhu neztratily. Některá starší slovíčka jsme citlivě nahradili nebo vysvětlili tak, aby zůstala zachovaná hravost a děti všemu rozuměly. Mým cílem je, aby pohádky otevíraly prostor pro vzájemné povídání mezi dospělým a dítětem. Právě ty chvíle, kdy se dítě po dočtení zeptá, proč to ten pejsek udělal nebo co se stane dál, považuji za to nejcennější, co může společné čtení rodičů s dětmi přinést.
Obálka Čapkovy klasiky
Klasika pro děti
|
