Martinkové z Trosek
Lubomíru Martinkovi bylo patnáct, když se jeho rodiče rozvedli a jeho otec – kastelán – přešel ze zámku Karlova Koruna na hrad Trosky. Pohodlné šlechtické sídlo patřící rodu Kinských vyměnil za jednu z nejznámějších českých zřícenin. To bylo v roce 2000, od té doby jezdil Lubomír na Trosky na prázdniny, nejprve na týden, pak na dva, a když studoval vysokou školu, strávil na hradě celé tři měsíce. Skály Panna a Baba, které se k nebi zvedají jako čertí rohy, se rodákovi z placatého Polabí dostaly pod kůži.
Dnes má kastelán kancelář a služební byt v bývalém penzionu dole pod hradem, v dobách, kdy sem Lubomír jezdil za svým tatínkem, ale bylo bydlení hradního pána výrazně spartánštější. „Pokladní bydleli v maringotce a já s otcem ve skladu suvenýrů, byla to divočina, hodně velkej punk,“ vzpomíná Martinek. Už jako vysokoškolský student na Troskách brigádničil. „Vystřídal jsem všechny pozice: vysypával jsem koše, nosil kamení nebo sekal trávu. Dlouho mě ale ani nenapadlo, že bych sem mohl nastoupit nastálo, spíš jsem si představoval, že ze mě bude kancelářská krysa v nadnárodní firmě,“ směje se Martinek, který studoval management cestovního ruchu. Právě na vysoké ho ale nadchly přednášky z dějin umění a kultury a jeho život nabral nový směr.
V roce 2017 předal Lubomír Martinek klíče od hradu Trosky synovi Lubomíru Martinkovi II. Zasloužený důchod tráví na rybách, ale občas syna přijede zkontrolovat.
„Učil nás akademický malíř Vladimír Netolička. Maloval nám lomené oblouky, jezdili jsme s ním na exkurze a já tomu úplně propadl,“ vypráví Martinek. Po škole proto na Trosky nastoupil jako píárista a v roce 2017 vystřídal otce ve funkci kastelána. Pokud si říkáte, že na zřícenině, jako jsou Trosky, kastelán vlastně nemá nic moc na starosti, seznam novinek z poslední doby vás možná překvapí.
Letos bylo dokončeno dubové schodiště na věž Baba, už dva roky mají Trosky novou vstupní bránu. Pro malé návštěvníky vymysleli postavu robůtka Čendy, který děti provádí po únikové hře Čertova mřížka. „Dělali ji pro nás zkušení tvůrci, kteří už mají únikovky na Svijanech a Křivoklátu. Hra je poměrně náročná, trvá dvě hodiny a na jejím konci je samozřejmě – jsme přece na hradě – poklad,“ popisuje Martinek.
Fakt, že by v případě změny zaměstnání přišel i o byt, mu ruce nijak nesvazuje. „Já na bydlení na Troskách nijak nebazíruji. Kdybych tady byl celý život, asi skončím v psychiatrické léčebně. Práce je hodně náročná a pořád ji máte na očích, někdy se mi o Troskách i zdá. Osobně si myslím, že není dobré být na jednom hradě nebo zámku celý život. Jinak můžete zakrnět a přehlížet nedostatky. To je čas zvednout kotvy,“ uzavírá Martinek.
Juřičkové-Seidlové z Bezdězu
Kastelán Kamil Seidl do našeho výčtu zdánlivě nepatří, nemá stejné příjmení jako jeho předchůdce. Ale omyl, i na Bezdězu se kastelánství před pár lety předávalo v rámci rodiny, jen ne po ose otec-syn, nýbrž tchán-zeť. Kamil Seidl vyrůstal u Máchova jezera, a tak měl zubatou siluetu hradu odmala neustále na očích. „Také jsme na něj pravidelně chodili. Pak jsem jako student na hradě o víkendech prováděl návštěvníky a hrad mě vzal za srdíčko a už jsem mu zůstal věrný,“ říká současný kastelán.
Bezděz
Na Bezděz nastoupil v roce 2015 místo svého tchána Jana Juřičky, který tu působil 32 let. Svou budoucí manželku poznal Seidl při práci na hradě. Musel plnit úkoly, aby ji dostal za ženu? „Tak to zase ne, byli na mě hodní. Ale upozorňuji, že hrad nebyl součástí věna, jak tomu bývá v pohádkách. Ani svatba na královském hradě se nekonala, protože by někteří svatebčané a hlavně prarodiče nebyli schopni nahoru vylézt po strmé kamenité cestě, když není možný příjezd autem. Snil jsem o kočáře taženém koňským čtyřspřežím, které by nás zavezlo až pod hrad, o obřadu v unikátní gotické kapli, ale to si asi budeme muset nechat na stříbrnou svatbu,“ směje se Seidl.
Kamil Seidl na Bezdězu pod Janem Juřičkou brigádničil už jako student. Později si vzal jeho dceru a vyhrál výběrové řízení na pozici kastelána. Hrad zůstal v rodině.
Cesta k funkci kastelána byla stejně složitá jako výstup na horu Velký Bezděz, na níž hrad stojí. Dlouho tu nebylo stálé místo, a tak Seidl pracoval na poště a přes deset let u Vězeňské služby jako dozorce. Až pak se na Bezdězu místo uvolnilo a časem se Seidl přihlásil do výběrového řízení na pozici nejvyšší. „Kdyby mě nevybrali, velice by mě to zasáhlo, připravoval jsem se a nabíral zkušenosti na hradě skoro deset let, navíc jsem kvůli pozici kastelána musel začít v téměř čtyřiceti dělat vysokou školu, abych splnil podmínky. Dopadlo to dobře, teď mám tu čest a privilegium, že se mohu o Bezděz starat po všech stránkách,“ vypráví. A může si užívat pohled na západ slunce z druhého nádvoří. „Je odtud překrásný výhled. Po náročném dni si tu mohu v klidu sednout a poslouchat jen zvuky přírody. To je ta největší odměna.“
Mejstříci z Velhartic
Až do loňského roku byl Petr Mejstřík nejdéle sloužícím kastelánem ve službách Národního památkového ústavu. Na Velhartice ztracené v západočeském pohraničí nastoupil v roce 1983 a pustnoucí hrad – bez přehánění – zachránil.
Velhartice jsou hrad ve stejnojmenné obci v okrese Klatovy.
Stačí se podívat na staré fotografie a porovnat je se současným stavem. Zarostlá ruina odsouzená k postupnému zániku se v průběhu let proměnila v jednu z nejnavštěvovanějších památek v Plzeňském kraji. Na začátku roku předal Mejstřík klíče od hradu čtyřiatřicetiletému synovi Matějovi, ale rodové sídlo tak úplně neopustil. „Táta zde v současné době pracuje na poloviční úvazek jako pracovník údržby, ale zároveň také jako můj rádce a studnice vědomostí a postupů. Vzájemná spolupráce je myslím lepší, než jsem čekal. Táta se mi snaží radit, pokud se zeptám, ale jinak mě nechává objekt spravovat a snaží se mi do toho nezasahovat. Což si dovedu představit, že musí být občas těžké,“ popisuje mladý kastelán a dodává, že na hradě pracuje i jeho maminka.
Matěj Mejstřík se s manželkou a dvěma dcerami usadil v tradičním kastelánském bytě v jižním paláci. Romantická adresa? Možná nyní, po rekonstrukci, která se uskutečnila před nějakými dvaceti lety. V Matějově dětství šlo o hodně nevlídné bydlení. „Ten původní byt by byl z dnešního pohledu asi považován za téměř neobyvatelný. Poškozená statika, veliké místnosti, pět metrů vysoké stropy a stará okna, takže v zimě téměř nešel vytopit. Jako dítěti mi to nepřipadalo nějak zvlášť divné, ale asi to trochu rozbíjí zažitou představu o romantickém bydlení na hradě v pokojích po šlechtě,“ vzpomíná Mejstřík junior. Kouzelné dětství na hradě tehdy považoval za samozřejmost, nebral to jako nic výjimečného. „Jak už to tak bývá, vždycky chceme to, co nemáme, a nevážíme si toho, co máme. Takže si vybavuji, že jsem záviděl sestřenicím, že mohou bydlet v Praze v Modřanech v paneláku a mají výtah.“
Mejstřík hrad v drsném pohraničí zachránil před totální zkázou. Pro jeho syna Matěje je to velký závazek, už i proto, že na Velharticích strávil celé dětství.
Mejstřík junior vystudoval management cestovní ruchu, v Polabí založil rodinu a dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že by se někdy do západních Čech vrátil. Loni se ale přihlásil do výběrového řízení na post kastelána rodných Velhratic. „Rozhodně to nebylo jednorázové rozhodnutí. Byl to proces. Jednak se nám narodily dvě dcery, takže jsem stále více toužil po práci, kdy bych mohl být více času doma s rodinou. Také jsem si při návratech za rodiči na Velhartice začal uvědomovat krásu a výjimečnost tohoto místa. Jsme s manželkou oba věřící, takže jsme se rozhodli, že pokud výběrové řízení dopadne, budeme to brát jako jasné znamení, že se máme vrátit na Šumavu,“ říká Matěj Mejstřík. A vyšší moc promluvila.
Uvidíme, kam teď hrad posune on, zkušenosti má také z Anglie, kde rok studoval na University of Hull. Zajímal se i o práci tamních kastelánů. „Obdobou Národního památkového ústavu je ve Velké Británii organizace English Heritage. Jejich kasteláni mají ale prakticky nulové možnosti jakkoli ovlivnit rozvoj objektu. Nemají žádný rozpočet, se kterým by mohli pracovat. V podstatě jsou to takoví lepší vrátní, kteří otvírají, zavírají a odesílají čísla o návštěvnících. Byl jsem nemile překvapený. Takovéto kastelánství by mne opravdu nelákalo a věřím, že nám Národní památkový ústav nadále nechá prostor pro rozvoj a správu našich krásných památek.“
Norkové z Telče
Už měl nachystané věci na fotbal, ale přišla zpráva, že do města míří z Budějovic autobus s delegací ze Země živitelky. Syn telčského kastelána musel narychlo změnit plány a provádět hosty po zámku. „Dětství na Telči ale bylo nádherné. Kamarády – a též kamarádky – jsem si vodil domů a bral je do zákoutí, kam by se normálně nikdy nedostali. Otec byl sice pedant, ale pokud jsem se ho předem zeptal, mohli jsme se toulat úplně všude. Trochu jinak jsem to samozřejmě začal vnímat na střední škole, kdy jsem na zámku musel začít pomáhat. Asi si to umíte představit,“ usmívá se současný kastelán Státního zámku Telč Bohumil Norek.
Zámek Telč
Vypomáhat v pokladně nebo při provádění začal už v deváté třídě. K ruce také často býval filmařům, Telč si zahrála v mnoha pohádkách a historických filmech. Třeba při natáčení Vorlíčkovy pohádky Jak se budí princezny dělal provianťáka věčně hladovému Vladimíru Menšíkovi. „Když otec přišel, že musím jít s něčím pomoct, neměl jsem z toho jako student žádnou radost, jelikož jsem už měl často jiné plány. Hrával jsem fotbal a závodně volejbal a samozřejmě taky chodil za holkama,“ vypráví Norek. Převzít jednou zámek po tatínkovi? To poslední, o čem by ve studentských letech snil. Později ale změnil názor.
Norek starší – rovněž Bohumil – nastoupil na telčský zámek v roce 1961 a vydržel tu víc než dvacet let. Klíče od renesanční perly předal svému nástupci v roce 1985. Ne ale synovi, jak plánoval. „Otec již byl v důchodovém věku, a tak s ním byla ukončena pracovní smlouva. Já měl podanou přihlášku a dá se říct, že i vyřízené veškeré dokumenty ohledně nástupu, ale nakonec si tam komunisti dosadili svého člověka. Otec nebyl příznivcem minulého režimu, takže nebylo žádoucí, abychom jako rodina na Telči zakořenili,“ vzpomíná Norek.
Na telčském zámku zná Bohumil Norek každý kout. Žije tady odmala a kastelána dělá od jednačtyřiceti. Je to práce, na kterou musí být člověk velký srdcař, říká.
Nastala neplánovaná akce kulový blesk. Kastelán se musel narychlo stěhovat k synovi do bytovky, nějakých 200 metrů od zámku, a nakonec rodina ve městě koupila malý dům. „Stěhování pryč z Telče nepřipadalo v úvahu, protože otec byl velký patriot,“ říká Norek. On sám, vystudovaný stavař, zůstal u své původní profese. Podílel se například na výstavbě přehrad Dalešice, Nová Říše nebo Nové Mlýny. Norek starší zemřel v roce 1991, a tak nezažil návrat syna na rodové državy.
Norek mladší na telčský zámek nastoupil po mnoha dalších peripetiích v 41 letech 1. června 1993. „Teď jsem na objektu již 27 let a vůbec toho nelituji,“ říká kastelán. Většina jeho kolegů, kteří působí na českých a moravských hradech a zámcích, jsou podle Bohumila Norka velcí srdcaři. Na hradě nejsou žádné píchačky, žádná práce od do. V práci jsou kasteláni soboty i neděle. Dvojnásob podle Norka tahle charakteristika sedí na ty, kteří na nějaké z památek žijí od dětství „Samozřejmě je strašně znát, když kastelána dělají lidé, kteří na tom objektu delší dobu vyrůstali nebo to po někom zdědili. Kastelán není manažerská ani badatelská funkce, kastelán musí být v první řadě člověk, který se s tím objektem sžije a musí mít přehled o celém provozu. Je to něco jako se starat o svůj vlastní barák bez ohledu na čas, a tak kastelánská pozice není ani tak práce jako spíš koníček. Není nijak moc odměňována a člověk se nesmí dívat na odpracované hodiny,“ uzavírá kastelán-srdcař Bohumil Norek II.
