Středověký hrad doplnil nejprve v baroku a posléze na přelomu 18. a 19. století soubor zahrad, rozložený na jeho svazích a v údolí pod ním. S přispěním evropských peněz se teď zahrady vrátí do své vrcholné podoby z doby před dvěma sty lety.
„V zahradách byla nejčastěji pěstovaným stromem hrušeň – a právě hruška, ovoce králů, se stane symbolem obnovené zahrady,“ uvedla Naďa Goryczková, generální ředitelka Národního památkového ústavu (NPÚ).
Kromě obnovy parku počítá projekt i s renovací původních cest, schodišť, vyhlídek a teras, dále pak s obnovou všech staveb v parku, například saly terreny, bazénu s fontánou, poustevny nebo obelisku. Restaurátorských prací se dočká i čínský pavilon či historické oplocení parku z 18. století. Dojde také k opětovnému vybudování vodních rozvodů. Návštěvníci se mohou těšit na novou kavárnu.
Náklady vyčíslili památkáři na téměř 117,5 milionu korun. 85 procent bude financováno z prostředků Evropské unie.
Přestože Pernštejn patří k nejlépe dochovaným památkám v Česku, jeho potenciál ukrytý v přilehlém parku a zahradách byl po dlouhá desetiletí opomíjen. „Projekt nabízí šanci předat tento díl našeho kulturního dědictví budoucím generacím v lepším stavu, než jsme jej přebírali. To je skutečně mimořádný pocit. Obnova areálu otevírá pro jeho okolí navíc další možnosti, spojené zejména s vyšší návštěvností,“ řekl ministr kultury Daniel Herman.
Zahrada se stane novým prohlídkovým okruhem. Nabídne návštěvníkům možnost samostatné nebo komentované prohlídky, ale také klidovou zónu a procházky různé náročnosti včetně části přístupné lidem s omezenou mobilitou. „V původně užitkové části zahrady bude umístěna expozice prezentující obnovené dílo zahradního umění se zaměřením na smyslové vnímání zahrady včetně jejího haptického modelu. Ke zlepšení standardu poskytovaných služeb přispěje i nová venkovní kavárna na terase s vyhlídkou,“ uzavírá Naďa Goryczková.
Místo osobního potěšení
Počátky okrasné zahrady se vážou k osobě barona Františka Stockhammera, který pernštejnské panství získal v roce 1710. Jak uvádí ve svém testamentu o deset let později, nově založená zahrada pro něj představovala místo osobního potěšení. K vrcholným parkovým úpravám však dochází až po roce 1797, kdy panství koupil významný státní úředník a stoupenec josefínských reforem baron Ignác Schröffel z Mannsberku.
Pozůstatky barokní zahrady začlenil do sentimentálního krajinářského parku, který rozšířil po celém jižním svahu a doplnil drobnými stavbami (poustevna, čínský pavilon, turecké lázně, obelisk, paraple, vodopád aj.). Podle požadavků dobového cítění měly vzbuzovat v návštěvníkovi náležité myšlenky a citová pohnutí. Inspirací mu byly tzv. angločínské zahrady (jardins anglo-chinois) zakládané ve druhé polovině 18. století ve francouzském prostředí. Svědčí o tom i množství knih se zahradní tematikou v hradní knihovně, nechybějí ani vzorníky architektonického vybavení zahrad, tzv. fabriques.
V roce 1802 zřídil baron Schrӧffel na místě bývalé konírny nový vstup do parku z třetího hradního nádvoří. Od zdobného portálu vedlo kryté schodiště až ke skleníkům a fíkovně na terasách pod hradbami. Partie pernštejnských zahrad nechal osazovat různými domácími odrůdami tvarovaných ovocných stromů sesazovaných do obrazců, přičemž některé se pnuly po trelážích. Dobový inventář uvádí 588 ovocných stromů a rozsáhlý a pestrý sortiment exotických rostlin pěstovaných ve sklenících.
Nejromaničtější prvek
Tvůrčí rozlet přerušila Schröfflova smrt v roce 1805, a tak se tehdy budovaný obelisk, doplněný o čtyři alegorické reliéfy oslavující baronův život, stal i jeho památníkem. O rok později předčasně umírá ve věku šestatřiceti let i jediný syn František Schrӧffel a jeho kenotaf – sousoší truchlící vdovy doprovázené dvěma dcerkami před portálem brány do podsvětí – umístěný v nejdramatičtější a nejromantičtější pasáži je posledním prvkem architektonického vybavení pernštejnské zahrady. Oba památníky jsou dílem brněnského sochaře Ondřeje Schweigla.
Úsilí posledních majitelů panství, hraběcí rodiny Mittrowských z Nemyšle, se soustředilo už jen na údržbu zahrad. Po pozemkové reformě ve dvacátých letech 20. století byla velká část pronajata a přeměněna na zahradnictví. Po roce 1945 přešel hrad se zahradami do vlastnictví státu, ale část hospodářských budov i část zahrad se zahradnictvím dostaly jiné majitele. Zahrady nepatřily k zpřístupněným částem hradního areálu, postrádaly stálou údržbu a hlubší péči, chátraly a zarůstaly náletovou zelení, což nevyřešil ani pokus o obnovu v roce 1964.
