Závislost není o slabé vůli. Lidé jen hledají rychlou úlevu, říká adiktolog Karel Kolitsch

Jak odborně definujete závislost? Kde je hranice mezi zvykem a skutečnou závislostí?
Když se na to díváme odborně, máme k dispozici standardizované nástroje, podle kterých se dá poměrně přesně vyhodnotit, jestli člověk závislý je, nebo není. Ty nástroje jsou většinou specifické pro jednotlivé látky, existují zvlášť pro alkohol, nikotin, ale i pro jiné návykové látky nebo určité typy chování. Vedle toho ale existuje i takové základní měřítko, které používáme napříč. Je to šest kritérií, na něž se jako odborníci díváme. Pokud člověk splňuje alespoň tři z nich v posledním roce, už mluvíme o závislosti. Patří mezi ně craving, tedy bažení, odvykací stav, zvyšování tolerance, problémy s kontrolou, zanedbávání věcí, které mu dřív dávaly smysl nebo mu dělaly dobře, a pak pokračování v užívání i ve chvíli, kdy už si je vědomý negativních dopadů. Ta hranice mezi zvykem a závislostí je právě v tom, jak moc to zasahuje do života. Existuje totiž i způsob užívání, který je třeba příležitostný nebo experimentální. Člověk může někdy užít víc, někdy i rizikově, ale nemá potřebu to opakovat a není na tom závislý. Ten závislostní způsob užívání začíná ve chvíli, kdy ta látka nebo činnost začne ovlivňovat myšlení, potřeby a chování člověka, kdy na to myslí, potřebuje to a má to negativní dopady.

Jaké jsou nejčastější spouštěče vzniku závislosti?
Nedá se to říct úplně jednoznačně, protože faktorů je opravdu hodně a v každém případě je to trochu jiný příběh. Člověk se může dostat za hranici bezpečného užívání v podstatě kdykoli během života a může to spustit celá řada věcí, od nějakého traumatického zážitku až po náročnou životní událost. Ale z praxe vidíme, že velmi často rozvoj závislosti začíná už v raném vývoji. To znamená v době, kdy si člověk vytváří základní kompetence pro život. Pokud v téhle fázi dojde k nějaké vývojové deprivaci nebo člověk nezíská dovednosti, které potřebuje, aby později zvládal emoce, vztahy nebo odpovědnost, později si hledá jiné způsoby, jak to zvládat. Ta látka nebo činnost mu pak pomáhá pracovat s úzkostí, s nepříjemnými emocemi nebo psychickými problémy. V určitém smyslu se z toho stává náhrada za něco, co mu chybí. Hodně důležitý je i princip zkratek. Člověk zažívá úzkost nebo nepohodu a místo toho, aby ji řešil nějakým náročnějším, ale zdravějším způsobem, sáhne po něčem, co funguje rychle. Dám si alkohol, úzkost zmizí. To je přirozený mechanismus – funguje to okamžitě. Ale právě to je problém, protože si tím vytváří návyk.

Dá se tedy říct, že čím víc úzkostí ve společnosti, tím víc bude závislostí?
Úplně přímo bych to takhle jednoduše neřekl, ale určitá souvislost tam určitě je. Čím víc lidé zažívají nějaké trápení, nepohodu nebo psychické potíže, tím víc hledají způsoby, jak si ulevit. A ty nejdostupnější způsoby jsou právě návykové látky nebo různé činnosti. Není to jen o alkoholu nebo drogách. Člověk může utéct do telefonu, na sociální sítě nebo do čehokoli, co ho odpojí od reality. Tyhle věci navíc velmi dobře fungují na úrovni mozku – vyplavují hormony, které nám dávají pocit úlevy a odměny. Takže ano, zvyšuje-li se míra úzkosti a nepohody ve společnosti, je pravděpodobné, že poroste i počet lidí, kteří budou hledat takovéto „zkratky“.

Výrobci snižují procenta alkoholu, mladí mění návyky a Suchej únor sílí

Často se říká, že lidé berou drogy, protože se dostanou do špatné party. Jak to vidíte vy?
Můj názor je, že to je částečně pravda, ale je to hodně zjednodušené. Většina z nás se někdy v životě dostala do kontaktu s lidmi, kteří měli k užívání látek blíž. To je do určité míry přirozené, zvlášť v dospívání. Otázkou ale není, jestli se s tím člověk setká, ale jestli u toho zůstane. Na začátku je to často experiment nebo snaha zapadnout do kolektivu. Lidé někdy začnou užívat látky proto, aby byli součástí skupiny, i když tu potřebu původně nemají. Rozdíl je v tom, jestli má člověk dostatečnou výbavu na to, z toho prostředí odejít. Pokud zároveň zjistí, že mu ta látka pomáhá – třeba že se cítí lépe mezi lidmi nebo necítí úzkost – může se to začít upevňovat.

Jak poznám, že už mám problém, i když si to nechci přiznat?
Jedním z prvních signálů bývá okolí. Lidé kolem vás si často všimnou změny dřív než vy sami. Vidí, že pijete víc než dřív, že se chováte jinak nebo že to má dopad na vaše fungování. Další poměrně jednoduchý ukazatel je schopnost si nastavit hranici. Když si řeknu, že nebudu třeba dva týdny pít, a nedokážu to dodržet, je to jasný signál, že tam problém je. Lidé mají přirozenou tendenci tyhle věci před sebou skrývat. Je to vlastně obranný mechanismus, protože přiznat si problém znamená, že s ním budu muset něco dělat.

Češi mění návyky v pití alkoholu. Online prodej roste, pivo ustupuje lehčím drinkům

Často se říká, že jedna sklenička denně je zdraví prospěšná. Je to mýtus?
Za mě bezpečná dávka alkoholu neexistuje. Alkohol je sám o sobě neurotoxická látka a je zdraví škodlivý. Ano, existují nějaká doporučení, kolik by člověk neměl překračovat, ale to neznamená, že je to bezpečné. Navíc to vůbec neříká nic o riziku vzniku závislosti. To je hodně individuální. Pokud někdo používá alkohol jako způsob, jak se uklidnit nebo zvládat nepohodu, může se závislost rozvinout i při relativně nízké konzumaci.

Jaké jsou tedy první kroky pro člověka, který chce přestat pít?
Základ je uvědomit si, že mám problém. Bez toho to prostě nejde. Pak většina lidí zkouší přestat sama. A je pravda, že spousta lidí to zvládne. Ale pokud se to opakovaně nedaří, je dobré vyhledat odbornou pomoc. Důležité je také mít informace o tom, co se může dít při odvykání. U alkoholu to totiž není jen o tom, že je člověku nepříjemně – může to být i zdravotně nebezpečné.

Víno už není jen o chuti. Mladá generace chce lehkost, příběh i originální design

V čem konkrétně?
Odvykací stav u alkoholu patří k nejnebezpečnějším vůbec. Může dojít k takzvanému deliriu tremens, což je stav, kdy je člověk dezorientovaný, má halucinace a může být reálně ohrožený na životě. Tyhle stavy se navíc nemusí objevit hned, ale třeba až druhý nebo třetí den po vysazení. To je něco, co spousta lidí vůbec neví.

Jak zvládat craving v prvních dnech?
Důležité je vědět, že ten stav má omezené trvání. I když to v tu chvíli vypadá, že to nepřejde, vždycky odezní. Na začátku pomáhá snažit se přerušit tok myšlenek. To znamená odvést pozornost, změnit činnost, jít se projít, dát si studenou sprchu, napít se. Cokoli, co člověka „vytrhne“ z vnitřního dialogu. Existují i různé motivační techniky. Někomu pomáhá připomínat si, co získá tím, že přestane, jinému naopak, co ztratí, když nepřestane. Je potřeba najít to, co funguje konkrétně pro toho člověka.

Proč se lidé k závislosti vracejí?
Protože jsme jako lidé nastavení tak, že se chceme vyhýbat bolesti a nepohodě. Jakmile jednou zažijeme, že nám nějaká látka nebo chování přinese úlevu, mozek si to velmi dobře zapamatuje. Pokud člověk nezíská jiné způsoby, jak pracovat s nepříjemnými stavy, vrátí se k tomu. Proto říkám, že léčba závislosti není jen o tom přestat. To je vlastně začátek. Skutečný proces je o tom pochopit, proč jsem začal, a naučit se fungovat jinak.

Češi chtějí méně alkoholu, realita je ale jiná. Pijeme dál a platíme za to miliardy

Jakou roli hraje okolí?
Velkou. Okolí může problém udržovat, aniž by si to uvědomovalo. Může ho omlouvat, přehlížet, nebo dokonce podporovat. Na druhou stranu může pomoci tím, že nastaví jasné hranice. Když člověk začne cítit důsledky svého chování, může ho to přivést k tomu, že začne něco měnit.

V datech vidíme, že generace Z pije méně alkoholu. Čím si to vysvětlujete?
Myslím si, že mají víc informací a víc si uvědomují rizika alkoholu. Na druhou stranu to neznamená, že by závislostí ubývalo. Spíš se přesouvají jinam, k jiným látkám nebo k různým činnostem.

Kam konkrétně?
Vidíme třeba závislosti na syntetických látkách, kratomu, ale také na telefonech nebo sociálních sítích. Ty fungují podobně, pomáhají lidem regulovat emoce a odpojit se od nepohody.

Teenager se bál opilé matky, na pomoc zavolal strážníky. Sám pak nadýchal víc

Jaké mýty o závislosti vás nejvíc frustrují?
Velmi rozšířený je názor, že závislost je otázka vůle. To není pravda. A pak taky to, že člověk si musí „sáhnout na dno“. To může být hodně nebezpečné, protože pomoc by měla přijít mnohem dřív.

Vůle tedy nehraje roli?
Nějakou ano, ale není to jen o ní. Jsou lidé, kteří mají silnou vůli, a stejně se ze závislosti nedostanou. Klíčové je, aby život bez té látky byl pro člověka lepší než s ní. Pokud jen „vydrží“, ale ten život ho nebaví nebo je pro něj pořád těžký, vrátí se k tomu.

Kdy už by měl člověk vyhledat odbornou pomoc?
Ve chvíli, kdy se opakovaně snaží přestat a nedaří se mu to nebo když se začíná trápit. U alkoholu a léků bych byl obzvlášť opatrný, protože tam může být odvykání zdravotně rizikové.

Jak zvládnout situace, kdy je alkohol součástí společenského života?
Na začátku je to těžké. Někteří lidé si pomáhají tím, že například řeknou, že nemůžou pít kvůli lékům, aby se vyhnuli tlaku okolí. Někteří lidé jsou upřímní a řeknou to na rovinu. Důležité ale je, že jsou-li to skuteční přátelé, respektují to. A časem to přestane být téma.