„Kniha pojednává o tom, jak jsem loni podstoupil 184 dnů trvající experiment – otcovskou dovolenou. Své zážitky jsem přetavil do krátkých, veskrze břitkých a lehce šílených zápisků. Počítám s tím, že si někteří čtenáři, kteří mě osobně neznají, při čtení občas položí otázku: Co to mele ten vořech? Odpověď bude však nasnadě: Protože to jsem prostě já,“ říká s úsměvem David Halatka.
Rozhovor níže jsme s ohledem na dlouholetou pracovní i soukromou minulost vedli neformálně, tedy si tykáme.
Halatka v říši obrů. Takhle to vypadalo na křtu v baru Bullerbyn.
Abych čtenáře uvedl lehce do děje, právě sedíme v restauračním zařízení kousek od smíchovské redakce deníku Metro a knihu, kterou jsme si vzali coby berličku k rozhovoru, od tebe právě koupila servírka. Kdo je vlastně cílová skupina tvého knižního počinu?
Řekl bych, že to budou spíš ženy. Budoucí maminky a vlastně matky obecně. Představuju si to tak, že by si knihu mohly samy přečíst a pak ji věnovat jako dárek třeba svým partnerům, aby se inspirovali. Mezi řádky lze ale z mého počinu vyčíst, že otcovská dovolená má své minusy. Je to sice fantastická zkušenost, která ale zároveň pro ctižádostivého chlapa může někdy znamenat něco jako protiúkol. Na cestě, která ho případně čeká, stojí docela málo lidí, kteří mu poklepou uznale na rameno. Ale možná je to jen moje osobní zkušenost.
„Těch 184 dnů bylo nejkrásnějších a nejnáročnějších v mém životě,“ říká tvůrce ke své knize, které má výjimečného ilustrátora. Adam Butch Kubík je autorův švagr.
Co tě přimělo k rozhodnutí, že napíšeš knihu?
Byla to vlastně náhoda. V lékárně na Letné mi zadrnčel telefon, volala mi novinářka Ilona Kleníková, která je nejen sloupkařkou deníku Metro, ale také editorkou lifestylového časopisu Heroine. Doslechla se o tom, že se chystám na rodičovskou dovolenou, a tak mě požádala, jestli bych občas nesedl a nenapsal zápisky a postřehy. Její záměr byl ten, že si pak udělá výcuc právě do Heroine, což se loni před Vánocemi také stalo.
Jak velká část toho, co čtenáři najdou v knize, vyšla ve zmiňovaném časopise?
Přibližně desetina. Ilona a její tým si celkem pochopitelně vybraly ty pasáže, které nejlépe „lícovaly“ s jejich cílovou skupinou. Vyšly zde tedy ty méně excentrické části. Převládají kapitoly, ve kterých se zpovídám z toho, jak cítím se svojí ženou Káťou a oceňuji její nelehkou mateřskou roli.
Kniha pokrývá období od 1. dubna do 1. října loňského roku. První zápisek se týká Pražského půlmaratonu, kde jsi běžel, poslední pak výletu vlakem na Okoř. Když jsme u těch čísel, prozraď nezasvěceným čtenářům, kolik máš dětí a jak jsou staré?
Dětem, tedy synovi Danečkovi a dceři Zuzance, se kterou jsem technicky vzato byl na oné otcovské dovolené, je teď šest let a čtyři měsíce a tři roky a čtyři měsíce. Během času, kdy se kniha odehrává, tedy obě oslavily páté a druhé narozeniny. Když jsme u těch čísel, kniha mapuje období trvající 184 dní. Ale nebojte, má jen přes devadesát stránek. Úplně každý den nebyl tak zajímavý, aby se do finální verze dostal.
Podle textu na zadní straně knihy poztrácel autor dceřiny plyšáky i pořádný kus svého ega.
Co pro tebe bylo během rodičovské tím vůbec nejtěžším úkolem?
Asi ta změna. Tři měsíce jsem se jakoby převekslovával do nového modelu žití. Být doma s dětmi je pro chlapa vlastně docela dost proti přírodě. Čas s nimi je taky náročný na ego. Přizpůsobovat se dětem není nic těžkého, je to vlastně občas docela fajn, ale dělat to každý den je prostě na palici. Člověk si musí hledat cestičky, aby se z toho nezbláznil a zažíval taky něco trošku svého. Proto úplně chápu všechny ty maminky, o kterých se mnohdy hnusně říká, že mají mlíko na mozku. Čím větší je matka osobnost, tím je to pro ni doma s dětmi těžší. A nejenom matka samozřejmě.
Leze otcovská dovolená hodně do peněz?
To tedy ano. Neber mě úplně přesně za slovo, ale bavíme se klidně o čtvrt milionu korun. Přežít nedostatek prachů je základní předpoklad, jak to všechno zvládnout. A samozřejmě tě musí na půl roku pustit šéf, musíš si vyběhat papíry na personálním oddělení a tak dále.
Jako od Lady. Adam Butch Kubík je kreslířský showman.
Uměl by sis představit, že bys do toho šel znova? Třeba se třetím dítětem?
Představit si to potřetí dovedu, ale jedině s chůvou. Na děti jsme totiž s mojí Káťou sami, prarodiče nejsou k dispozici na denní bázi.
Samostatnou kapitolou jsou ilustrace ve tvé knížce, o které se postaral komiksák deníku Metro a tvůj švagr Adam Butch Kubík. Ty, tvoje rodina a kupa dalších postav se tak v knize objevujete jako kreslené postavičky. Jak k tomuhle spojení došlo?
S Adamem se známe dvacet let a víme, co od sebe můžeme čekat. Navíc z mého okolí všechny důležité aktéry zná. V civilním životě pracuje jako ajťák, duší je však umělec jako vyšitý. To, co na papíře tvoří, se dá označit jako podobizny s autorským vkladem, expresí... Nejde přitom o karikování, a pokud ano, tak jen mírné.
Co si myslíte o chlapovi, který sekne s prací novináře a svůj domov promění v kojeneckou kolonii?
Tvoje knížka je už z logiky věci velice osobní a hodně citově zabarvená. Občas se ovšem stává, že čtenáři naservíruješ nějaký ten fakt bez většího vysvětlování. Na závěr se tě proto musím zeptat, proč bylo na návštěvě u tvé babičky v Pardubicích k obědu místo klasiky v podobě knedlo zelo vepřo pro změnu kuře s nudlemi?
Ty si děláš legraci, ale nad touhle částí se přesně při čtení babička zasekla. Důvod můžu jen odhadovat. Asi to pro ni bylo časově o něco jednodušší. Babi to pobavilo, ale teď na Vánoce mě prý bude opět čekat moje oblíbené knedlo zelo vepřo. V jejím podání jde o totální orgasmus. Prostě mňamina.
Bombička! Nejnáročnější půlrok v životě kamaráda jsem přelouskal za odpoledneText níže je zamyšlením redaktora Filipa Jaroševského v rámci rubriky s názvem Jak to vidím já. „A kdyby to byla s*ačka, napsal bys to tam?“ Tuhle otázku mi včera dopoledne položila kolegyně z redakce poté, co jsem jí svěřil, že krom rozhovoru s naším kolegou a kamarádem Davidem Halatkou vyjde na stránkách Metra i můj názor na jeho literární prvotinu. „Napsal!“ zněla moje sebevědomá odpověď. „Sice bych tak učinil diplomatičtěji, a rozhodně stručněji, ale ano,“ pomyslel jsem si. Naštěstí to dělat nemusím. Naopak. Davida je potřeba pochválit, jak on sám říkává „poklepat mu na rameno“ a zdůraznit fakt, že bych ještě před pár lety vůbec nečekal, že z něj něco jako kniha v dohledné budoucnosti vypadne. Myslel jsem si, že podobné ambice ani dostatek chuti něco podobného dotáhnout do konce zkrátka a jednoduše nemá. Ejhle, mýlil jsem se. A nejen to. Jeho knížku jsem díky její členitosti na mikro kapitoly přečetl během jediného odpoledne, a to i přesto, že jsem se u toho částečně věnoval návštěvě, dětem a trochu i manželce. Podotýkám, že na čtení si ve svém soukromém životě hledám čas jen velice obtížně. Pokud bych měl recenzovat, určitě bych rád vypíchnul jazyk, jakým jsou ony zápisky z „dovolené“ psány. Představu o tom, jak rozvěrně a citově zabarveně se David ve své knížce vyjadřuje, si lze snadno udělat třeba z toho, jakým stylem jsou každý den psány popisky u našich Metrotagů v rámci rubriky Play. Onu květnatou stylizaci pak příjemně doplňují ilustrace Adama Butche Kubíka, bez něhož by byl celkový dojem z knihy bezmála poloviční. Málokdo totiž zná všechny ty figurky, které se v Davidových zápiscích postupně objevují. Jedním příkladem za všechny budiž děda Drahoš, kterého Butch neskutečně trefil. Jasně, Táta z Bullerbynu – Deníkové zápisky otce na rodičovské dovolené není typ knihy, kterou byste doporučili někomu, kdo dosud o existenci nějakého Halatky neslyšel, natož ji četli. Ani se nejedná o hlubokou sociální sondu, z níž si pak snadno poskládáte typické útrapy života všech českých chlapů na rodičovské. Ale nic podobného ani nikdo nesliboval. Davidova knížka je především věrným odrazem svého autora. Je to prostě bombička! |
