Máte před sebou natáčení další série pořadu Inkognito, v němž hvězdní protagonisté hádají profesi pozvaných hostů. Jak se po maratonu deseti epizod vždycky cítíte? K čemu byste svůj stav po něm přirovnal?
Cítím se skvěle, vlastně bych chtěl, abychom točili dál. Jsem v případě Inkognita vděčný za to, že můžu trávit čas s inspirativními kamarády, co mají smysl pro pointu, bavit se o profesích, které jsou vykonávány s láskou, a nazývat to prací. Je to vážně radost. A můj pocit? Jako by končil prodloužený víkend, z něhož se vám nechce.
Překvapily vás nějaké profese už jen svou existencí?
Překvapuje mě spíš ten kontrast: v jednom díle člověk potká experta na AI a také řidiče vysokozdvižného vozíku. Ale dobře, chcete-li překvapení, byla to sexkoučka. Nikdy jsem se nad tréninkem v této oblasti nezamýšlel.
Tragédie v Survivoru. Soutěžící po střetu s lodí přišel o část nohy, televize zastavila vysílání |
Inkognito pro vás musí být specifická moderátorská disciplína, protože v něm zpovídáte lidi, kteří nejsou zvyklí být před kamerami, notabene ve společnosti známých tváří. Pracujete s nimi v nějakém ohledu jinak než s profesionály?
Pracuju s nimi přirozeně. Mě vážně strašně zajímá ta jejich profese. Není to zvědavost hraná ani moderátorská macha a možná díky tomu hosté kamery neřeší. Všem na začátku říkám, že na piedestalu jsou v tomto pořadu pouze a jenom oni. A ono to platí.
Stává se i přes to, že někoho prostředí natáčení vysloveně paralyzuje, znervózní více, než čekal, a je potíž z něho dostat kloudnou větu?
Ano, párkrát se to stalo. V tu chvíli nasazuji citaci rešerše, protože o hostech logicky leccos vím. Podstatné je, že nervozita vůbec nevadí, vezmeme ji do hry a s geniálními panelisty se ji snažíme eliminovat. Vždycky to vyjde.
Máme rádi Česko!
Když obrátíme pozornost k vašim kolegům, kteří v pořadu profese hádají, a to zpravidla velice vtipně ‒ padají z nich často hlášky, které vyhodnotíte jako neodvysílatelné?
Možná někdy, ale co je podstatné a co myslím oceňují kolegové, je to svobodná platforma. Místo pro humor. Všeho druhu. Myslím, že i pro ně je dar přijít bez přípravy do studia a jen hádat. A jejich humor není zlý ani zákeřný, takže splňuje všechny parametry přítomnosti na obrazu. A teď mi to dochází, pro ně je ten pořad vážně dream job! Ksakru. Chci být taky panelista.
Asi se nepletu v pocitu, že jste všichni naladěni na stejný humor, smějete se stejným věcem a podobné věci vás napadají. Nakolik je pro vás humor v životě důležitý a vymstil se vám někdy právě váš smysl pro humor?
Humor je zásadním elementem života. Je nepostradatelný. Přináší totiž lehkost. Nesmí ubližovat, ale bez zmíněné lehkosti se nedá žít. Nevím, jestli mám úplně smysl pro humor, spíš pro pointu, ale vím jedno ‒ humor se nikdy nevymstí.
Často je v posledních letech skloňována korektnost. Kudy pro vás vede přijatelná hranice humoru a co je podle vás už za ní?
Hranice humoru neexistuje. Humor není zesměšnění. Ponižování a zesměšnění je nepřípustné. A pro to musí být cit. Protože někdy i to, co působí jako zesměšnění, ještě rozhodně zesměšnění není.
Tajná policie, svatba v Polsku i řev Bruce Dickinsona. Dokument o Iron Maiden míří do kin |
V televizní zábavě se pohybujete léta, pořady nejen moderujete, ale i tvoříte. Existuje v televizní produkci formát, u něhož je pro vás těžké pochopit, že se na něj mohou lidé koukat?
Naked Attraction (kontroverzní seznamka, v níž se potenciální partneři nabízejí nazí v osvětlených boxech ‒ pozn. redakce). Tomu nerozumím. Respektuji existenci, toleruji vznik, ale přijde mi, že to už je věc, která na obrazovku nepatří. Je to pro mě až moc průhledný kalkul s první signální diváka. Ale nic proti tomu, taková je doba.
Vaše úplné profesní začátky sahají do Dismanova rozhlasového dětského sboru. Jaké vzpomínky na léta strávená v něm vám zůstaly?
Naučil jsem se prvním řemeslným krokům. Důraz na předložku, dochvilnost, slušné vychování. Jsem šťastný, že jsem byl součástí i proto, že mi to dalo náplň a směřování. A konkrétní vzpomínka? Jako dělat na rozhlasové inscenaci s Josefem Vinklářem a řešit s ním roli, to je neuvěřitelný zážitek, když je vám dvanáct let.
Inkognito je český zábavní pořad, který vysílá stanice Prima od 2. září 2021.
Nedávno jste do Českého rozhlasu vstoupil znovu, a to jako nový moderátor Hosta Radiožurnálu, tedy velice prestižní relace. Zažíváte po všech svých zkušenostech před mikrofonem ještě trému?
Určitě. Zejména díky tomu, jací hosté na Radiožurnál chodí a na jakou úroveň jsou díky Lucii Výborné a Janu Pokornému zvyklí. Člověk se musí maximálně připravit, aby byl důstojným parťákem. Takže jistý druh trémy ‒ té motivační ‒ je namístě.
Rozhodoval jste se dlouho, jestli tento post uvolněný Lucií Výbornou přijmete?
Asi šest sekund. Pochopitelně jsem měl spoustu otázek, ale zájem jsem projevil okamžitě.
Jak byste popsal, co se vám při natáčení během pokládání otázek děje v hlavě?
Snažím se myslet na udržení struktury, ale minimalisticky. Při pokládání otázek hlavně čekám na naslouchání, protože dialog tvoří právě odpovědi. Snažím se ale, mám-li otevřít kuchyni, v úvodu hlavně na několika bodech zjistit, jaké konkrétní téma je pro hosta co nejpříjemnější a nejosobnější. Jakmile ho mám, jede dialog zcela přirozeně.
7 originálních filmů, které musíte vidět v květnu. Jejich propagace je přitom téměř nulová |
Překvapivé pro mnohé jistě bylo vaše zařazení mezi lovce ve vědomostní show Na lovu. Kdesi jste řekl, že „získávání znalostí je můj největší koníček“. Jak na to celý život jdete? Tedy myslím od doby, kdy jste opustil školní škamny…
Čtu, nasávám, koukám kolem sebe a miluju život. Souvislosti. Život a pobyt na tomhle světě je tak krátký, že ho chci poznat a pochopit v maximální šíři. Je to nějaké přirozené, mám to tak odjakživa.
Stává se vám často, že vás lidé chtějí zkoušet a nachytat vás vědomostními otázkami?
Neustále. Vědomostní otázka přibyla se stejnou četností k větě:„Tak když už jsme tady, tak dáme fotku, ne…?“
Jako teenager jste tlumočil a moderoval česká vystoupení Davida Copperfielda, měl jste i možnost s ním pobýt delší čas mimo české zastávky turné a pozorovat ho podrobněji. Co jste si odnesl do profesního života ze setkání s člověkem, který si vydobyl mezinárodní slávu?
Že člověk musí milovat svoji práci, nepodcenit sebemenší detail, protože tahle oblast není automatická. Jste nahraditelný a obhajovat svoji pozici je každodenní součást vašeho života. A taky jsem se naučil, že divák nebo divačka jsou král. Nikdy nejste nad nimi. Vždy pracujete pro ně. Ono je to jasné a logické, ale dá se to lehce zapomenout.
Libor Bouček
Co byste se svými dnešními zkušenostmi zpětně vzkázal tomu náctiletému Liborovi stojícímu před prahem vysněné profese?
Pracuj na sobě. Neuvěř ve vlastní výjimečnost ‒ ona neexistuje. Není to raketová věda, je to vlastně jednoduché. Vždycky pozdrav jako první. A mysli nejen na to, co říkáš, ale i jak u toho vypadáš.
Moderátor, scenárista, dabér i herec
|
