Oba politici skončili v rukou Státní bezpečnosti a následně v internaci, kde po několika letech zemřeli. Nezdařený útěk patří k několika okamžikům, kdy se nenápadného letiště na okraji středočeského města dotkly velké dějiny.
Kořeny rakovnického létání sahají ještě před druhou světovou válku. Na svazích nad městem tehdy členové Masarykovy letecké ligy zkoušeli první kluzáky. Stejně jako u desítek dalších aeroklubů v dnešní České republice ale skutečný začátek přišel až v roce 1946. Vraceli se váleční piloti, lidé měli hlad po technice i dobrodružství a létání symbolizovalo svobodu i pokrok. Aerokluby nebyly jen sportovní spolky. Byly to dílny i druhé domovy.
Posádka se připravuje k letu na letounu Aero C-104, který takto stál před hangárem letiště v Rakovníku. Zajímavostí je, že tento konkrétní letoun dodnes stále létá ve Spojených státech.
Na letiště se tehdy jezdilo hlavně na kole. A pro některé se na tom za osmdesát let nic nezměnilo. Devadesátiletý Jiří Košík, jeden z nejstarších pamětníků rakovnického létání, sem občas na kole přijíždí dodnes. „Na letiště se přece vždycky jezdilo na kole, tak proč bych to teď měnil,“ říká s úsměvem.
Krutá fáma
Jenže romantika měla k tehdejšímu létání někdy překvapivě daleko. Třeba když větroň Pionýr musel kvůli silnému větru nouzově přistát daleko před přistávací dráhou.
Jen co pilot vystoupil, prudký poryv převrátil letadlo na záda. Trosky pak členové aeroklubu hlídali až do příjezdu vyšetřovatelů. Jeden z mladých plachtařů usnul schovaný v závětří rozbitého stroje. Kolemjdoucí si ale mysleli, že při nehodě zahynul, a zpráva se rychle roznesla po městě. „Když jsem večer přijel domů na kole, maminka plakala radostí,“ vzpomínal Josef Mašek.
Opravna v pokoji
Létání tehdy nebylo jen o vznešených ideálech a dobrodružství. Aeroklub si musel většinu věcí vybudovat vlastníma rukama. Na letišti nebyla elektřina ani voda, beton na nový hangár se míchal ručně a voda se dovážela cisternou z města do velké nádrže, která později sloužila i jako improvizované koupaliště.
Opravovalo se navíc všude, kde bylo trochu místa. Větroně se spravovaly třeba na dvoře domu vedle rakovnické radnice. „Do místnosti se dalo oknem strčit i křídlo Šohaje, ale asi metr koukal ven,“ vzpomínal Josef Mašek.
Historii rakovnického letiště dnes připomínají vzpomínky Josefa Maška a fotografie Karla Koubka – modeláře, plachtaře a spoluzakladatele rakovnického fotoklubu.
Pro snímek cokoliv
Koubka ale proslavilo ještě něco jiného. Touha po dokonalé fotografii.
Na přelomu 60. a 70. let chtěl nafotit akrobatický větroň Luňák přímo za letu. Usedl proto do vlečného Trenéra, který větroň táhl. Během letu pak bez vědomí pilota odsunul kabinu a podle pamětníků se dokonce opřel nohou o křídlo, aby získal lepší úhel záběru. Po přistání dostal vynadáno, fotografie ale vznikla.
Aby Karel Koubek pořídil tuto fotografii kluzáku Luňák, otevřel kabinu vlečného letadla a údajně se jednou nohou zapřel o křídlo.
Na rakovnickém letišti vyrostly desítky pilotů. Na jeho osmdesátiletou historii dnes ale nejvíc dohlížejí fotografie Karla Koubka, vzpomínky Josefa Maška a lidé jako Jiří Košík, který sem i po devadesátce občas přijíždí.
Letecký denAeroklub Rakovník oslaví své 80. výročí v sobotu 20. června 2026 Leteckým dnem na letišti Rakovník.
|
