Organizace proto spustila veřejnou sbírku a zároveň kritizuje způsob rozdělování státních dotací, který podle ní ohrožuje dostupnost krizové pomoci pro tisíce lidí. Ministerstvo naopak tehdy pro deník Metro uvedlo, že financování krizových linek navýšilo a o bezprostředním zániku služeb nemělo informace. Tato tvrzení ale tým neziskové organizace vyvrací.
V následujícím rozhovoru psycholog Marek Mičke pro deník Metro vysvětluje, proč považuje situaci za kritickou, jak funguje financování krizových linek a co by jejich případné omezení znamenalo pro lidi v psychické krizi.
Nonstop linkám pro rodiny v krizi hrozí zánik. Odborníci varují před kolapsem systému |
Co přesně dělá organizace Cesta z krize?
Poskytuje bezplatnou a nepřetržitou pomoc lidem v krizi. Linky máme dvě – Linku pro rodinu a školu na čísle 116 000, kam mohou volat všechny děti, jejich rodiče či pedagogové, zkrátka kdokoliv, kdo má o dítě starost. A Linku první psychické pomoci na lince 116 123, tam zas mohou volat úplně všichni dospělí. Ročně máme přes dvanáct tisíc hovorů a fungujeme od roku 2013 takřka nepřetržitě. Jen jednou jsme museli přerušit provoz, když nedošlo k dofinancování, které nám bylo od ministerstva přislíbeno.
Proč jste se rozhodli spustit veřejnou sbírku? Nestačí financování od státu?
Nestačí. Stát nám letos přiřkl zhruba 85 procent částky, o niž jsme žádali, což v praxi znamená, že nám chybí peníze na to, abychom provoz linek udrželi nonstop a bezplatně. V současnosti to vypadá tak, že pokud peníze neseženeme, v říjnu budeme muset služby na obou linkách výrazně omezit a od listopadu zcela zrušit. Což znamená několik tisíc lidí, kteří se nám nedovolají.
Jak vůbec funguje financování těchto služeb?
V poslední době se nám daří získávat více darů od sponzorů či drobných dárců a výrazně investujeme do větší finanční nezávislosti, drtivou většinu našeho rozpočtu ovšem tvoří dotace od MPSV. Každoročně žádáme o určitou částku na provoz, všechny náklady musíme opodstatnit a pak čekáme, co dostaneme, přičemž někdy čekáme na vyjádření opravdu dlouho a žijeme ve velké nejistotě. Financování je tak nestabilní a v poslední době navíc netransparentní, přestože stát na naše služby často odkazuje, ať už jde o aplikaci Záchranka, či hromadná neštěstí jako útok na filozofickou fakultu, či přírodní katastrofy. Nedostali jsme žádné odůvodnění, proč nedostaneme na provoz plnou částku, přestože MPSV od nás prokazatelně ví, že to bude znamenat omezení a konec služeb. Měli jsme s nimi osobní schůzku a informaci o potenciálním ukončení služeb od nás dostali datovou schránkou již 19. května, přesto ještě začátkem června zástupci odboru komunikace MPSV tvrdili, že žádné takové informace nemají.
Psychologie a mávání na auta. Co všechno vaše gesto u přechodu napoví? |
O to divněji pak působí například rozhodnutí věnovat druhou nejvyšší částku ze všech krizových linek spolku Dohled na dosah. Jejich linku moc odborníků nezná a neodkazuje na ni a mezi veřejností je takřka nedohledatelná, přesto dostala po dvou letech fungování částku 22 milionů korun, což je výrazně vyšší částka než ta, o kterou jsme žádali. Voláme tak po větší transparentnosti, jinak se stabilita těchto služeb nezajistí.
Jaké náklady může společnosti přinést situace, kdy člověk v krizi pomoc nedostane včas? Dá se vůbec vyčíslit cena jednoho nezvednutého telefonu?
Lidé nám volají s různými věcmi, proto je to těžké říci. Někdy řešíme panickou ataku, ztrátu někoho blízkého nebo chuť si ublížit. Krizové linky jsou často první místo, kam se lidé obrací o pomoc, mělo by jít o ten nejpřístupnější způsob podpory. Často se tak na nás obrací i lidé se sebevražednými myšlenkami, v průměru takových hovorů u nás tvoří zhruba deset procent všech volajících. Pomáháme tak zabraňovat výjezdům vozů záchranné služby či hospitalizacím, což jsou pro stát opravdu značné náklady. Náklad na volání se ovšem spočítat dá, jeden průměrně dlouhý hovor z našeho rozpočtu uzme zhruba 240 korun.
Co by konkrétně znamenalo, kdyby se nepodařilo potřebné peníze získat?
Tisíce lidí by se nedovolaly pomoci. Naše krizové linky už tak dlouho stály na hraně svých kapacit. Přitom se zhoršujícím se psychickým zdravím nejen u dětí a dospívajících tvoří takové linky páteř preventivní péče. Pokud chceme s narůstajícími úzkostmi či dalšími problémy něco dělat, měli bychom podporovat preventivní služby, nikoliv hasit požáry, jejichž následky už vidíme. Vypnutí linek, které v současnosti reálně hrozí, by znamenalo mnohem obtížnější přístup k odborné péči.
Na tenhle horor od tvůrců Vřískotu čekali fanoušci dlouhých 7 let. Vyplatilo se jim to? |
Co byste vzkázal lidem, kteří přemýšlejí, jestli do sbírky přispět?
Každý den nám volají desítky lidí, včetně těch, kteří zvažují svůj život ukončit. Tudíž na každém hovoru záleží, přičemž průměrně nás jeden hovor stojí zmíněných 240 korun. Za cenu jednoho oběda tak lze přispět na službu, která může někomu zachránit život, protože každý příspěvek jde přímo na podporu provozu linek.
