Vaše kariéra započala koncem 90. let, máte na kontě desítky populárních filmů či seriálů. Nyní jsou tu Neporazitelní. Na co jste v nich kladl důraz?
Už od prvopočátku jsme s režisérem Danem Pánkem mluvili o tom, jak vybudovat poutavou atmosféru filmu. A to nejen ve velkých scénách parahokejových tréninků a zápasů, ale také v intimních scénách o jednom nebo dvou hercích. Zkrátka podpořit emocionálně kontrasty těchto dvou světů, čemuž jsme podřídili výběr určitých složek zvuku. Někde jsme tedy záměrně úplně redukovali zvuky okolí a nechali postavy jakoby uzavřené v jejich nitru, abychom nerušili zbytečně jejich emotivní prožitky. To je třeba scéna, kde trenér Bob ztvárněný Ivanem Trojanem nebo později Petr v kůži Hynka Čermáka promlouvají v pokoji s Patrikem, Janem Dlouhým. Naopak když má zvuk zabouřit, ozve se opravdu výrazně. To jsou především momenty spojené se zápasy ve druhé polovině filmu. K tomu jsme využili i multikanálový zvuk 7.1, který vám umožní zažít pocit být více „v tom“.
Zleva: režisér Dan Pánek, Jiří Klenka a Ivan Trojan
Jak jste si poradili s charakteristickými ruchy a zvuky hokejových zápasů? Češi jsou hokejový národ, na tyto detaily by mohli být dost citliví.
Skvělé bylo, že mi producenti umožnili mimo natáčení pořídit samostatnou nahrávku zvuků přímo na ledě s parahokejisty a jejich trenérem Jakubem Novotným. To nám hodně pomohlo, protože konkrétní zvuky krásně doplnily především detailní záběry při tréninku a zápasech a podpořily dravost situací. Musím ale také zmínit, že zvuky parahokeje jsou opravdu specifické: například nože na „sáňkách“ znějí jinak než nože běžných bruslí, srážky parahokejových saní jsou někdy opravdu velmi brutální a práce s jejich krátkými hokejkami, které slouží k práci s pukem, ale též k odrážení a pohybu, je také úplně jiná. Kluci parahokejisti se navíc ukázali jako skvělí herci, když jsem s nimi v šatně dohrával už přímo na míru filmu jejich hlasové reakce na různé situace.
Ve studiu s Jiřím Hájkem, autorem hudby k Neporazitelným
Řekněte mi, do jaké míry jste ve své praxi vázán na názory a přání režiséra? Jak se vám dělalo s Danem Pánkem, s nímž jste se sešel již podruhé, čím je inspirativní?
Dana Pánka znám dlouho, pracovali jsme spolu už v minulosti na menších projektech a jsme navíc dobří přátelé. Od jeho prvního celovečerního filmu Děti Nagana, který vznikl před dvěma lety, jsme mu trochu z legrace říkali „trenér“. Zřejmě to bylo ovlivněno do značné míry tím, že hlavním těžištěm filmu byl sport. A tehdy jsme ve štábu vymysleli heslo: Jaký trenér, takový tým. Což znamená také to, že si musí umět vybrat k sobě lidi, kteří mu pomůžou uskutečnit jeho myšlenky. Já si ostatně myslím, že u sportovního trenéra a filmového režiséra platí velmi podobně určité principy práce s jejich týmem. On je nositelem hlavní myšlenky, on má jasnou vizi a je ten, kdo musí nakonec rozhodnout o jednotlivostech, které vytvářejí výsledný tvar filmu. Práce s Danem je vždycky skvělá, on patří mezi režiséry, kteří mají o zvuku, stejně jako o ostatních aspektech filmu, jasnou představu. Momentálně s ním ostatně pracuji na dalším filmu, který bude mít premiéru na jaře. Jmenuje se Naše léto. Bude to žánrově úplně jiný film než Neporazitelní, navíc opravdu ryze letní. Takže se opět moc těším a diváci mohou také.
Jiří Klenka
|
