Jak rychle jste se ve městě, o něco větším než Praha, aklimatizovali?
Od prvního okamžiku jsme se cítili „jako doma“. Naše jazyky jsou si dost podobné, a proto poměrně brzy odpadla i tato bariéra. Naší „integraci“ určitě napomohlo všudypřítomné tykání a to, že v Srbsku často nakupujete na pijacách (tedy tržnicích) u stejných prodejců, kteří nikam nespěchají, vždy s vámi zavedou řeč na rodinu a děti. Těm mým tehdy bylo tři a pět let.
Co děti na nový domov říkaly?
Za dva týdny po našem přestěhování začal školní rok, takže vše proběhlo poměrně svižně. Bydleli jsme v centru v blízkosti několika parků, což si děcka opravdu užívala, stejně jako až nekriticky pozitivní vztah Srbů k dětem a všudypřítomná hřiště a kavárničky.
Nad jakými srbskými zvláštnostmi jste se pozastavili, nad jakými českými zase místní?
Srbové jsou Slované jako my, mají podobné hodnoty a kulturu a v tomto ohledu jsme si myslím blízcí – zejména ve srovnání s Egyptem, kde jsme žili předtím. I tak se však najde spousta odlišností – třeba vnímání času je velmi uvolněné. Den později začíná i končí a přesný čas prakticky nehraje roli. Velkým nešvarem je všudypřítomné kouření nejen v restauracích, ale třeba i v dětských hernách. Na to jsme si za celou dobu nezvykli. Místní se ohledně nás asi nejvíc podivovali nad naší schopností řešit i zásadní věci bez přehnaných emocí. S neskrývaným obdivem se vyjadřovali k poklidnému rozchodu Čechů a Slováků.
Jací jsou Srbové? Jakou mají duši?
Cokoli dělají, dělají pořádně. Z celého srdce umí milovat, ale i nenávidět, život si užívají. Slovo „uživaj“ je ostatně slyšet na každém kroku a dá se použít téměř kdykoli. Zakládají si na rodinných vztazích, zejména mimo město často bydlí několik generací pohromadě. Čeho jsme si hned všimli, bylo, že srbské ženy ve městech o sebe hodně dbají. Jsou téměř vždy nalíčené a upravené a nejedna se pyšní často zjevným vylepšením. Na druhou stranu ulice trápí patrné nedostatky sociálního systému. A nejspíš i jako pozůstatek války je vidět spousta žebráků a mrzáků a lidí, kteří prosí o peníze na léky.
Co srbská kuchyně, jaké pochoutky byste nám doporučila?
V Srbsku se skvěle jí a porce jsou téměř nelidské. Pohostinnost je společenská nezbytnost (pokud na stole nezůstane alespoň třetina jídla, cítí se hostitel provinile). Kavárnu nebo restauraci najdete na každém rohu, ať už tu tradiční, potemnělou, zakouřenou s červenobílými propálenými ubrusy a skvělou domácí kuchyní, nebo moderní restauraci s mezinárodní nabídkou, případně vyhlášenou pekárnu s frontou až na ulici. Běžně je v restauraci v nabídce dobré domácí víno. Při jídle na stole musí být maso, pečivo a mléčné výrobky (tekutý jogurt se hodí téměř ke všemu). Teplá kuchyně je založená na mase a zelenině, typický je roštilj (grilované maso a zelenina), maso se zeleninou a bramborem dušené ve velkých kameninových nádobách (sać), rybí polévka, karadžordževa šnicla (řízek plněný sýrem a kajmakem), plněné papriky, fazolová polévka (pasulj) a různě upravená sezonní zelenina (pečené papriky, naložené zelí, srbský salát). Je zde patrný také vliv arabské kuchyně.
Jak je to s českými restauracemi?
Během našeho pobytu byla otevřena skvělá česká pivnice, která se stala základnou české komunity a kam jsme brali nejen srbské přátele, aby ochutnali správně natočené pivo.
Co pro Srby znamená EU a vstup, na nějž aspirují?
Máloco vzbuzuje tak různorodá až protichůdná očekávání jako přijetí do EU. Jedna část společnosti má velká očekávání. Doufá v mohutný příliv investic a záruku prosazení a definitivní zakotvení demokratických principů. Druhá se obává, že nebude dovoleno pálit domácí rakiji, úředníci z Bruselu budou chtít měnit staré pořádky a zakáží některé tradiční pochoutky. Každopádně posledních deset let se podpora vstupu do Unie dynamicky mění v rozpětí desítek procent na obě strany a jako námět kavárenského sváru úspěšně poslouží kdykoliv.
Již jste zmínila Egypt. Jaké máte vzpomínky?
Úplně se nám nepodařilo navázat trvalejší vztahy s místními. Život v Káhiře je hodně odlišný od toho, na co jsme zvyklí doma nebo v Bělehradě a je třeba s tím počítat. Mezi nepříjemnými aspekty (znečištění, silný provoz, ustavičný hluk) však nebylo těžké najít i radosti – čaj, šavarma (něco jako gyros), oříškárny a džusárny, blízkost pouště a moře, tržnice, které nám přirostly k srdci.
Nyní jste zakotvili v Česku. Předpokládáte, že zase „vyjedete do světa“?
Je to asi půl roku, co jsme zpátky. Stále si zvykáme na život doma a musím říci, že hlavně dětem se po Bělehradě hodně stýská. Už po návratu z Egypta mi dcera cestou ze školky řekla, že cestování je moc fajn, ale je smutné, že člověk opouští své přátele. To měla necelých pět let a s postupem času je to stále těžší. To je také jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli tenhle styl života aspoň na čas opustit, zůstat na nějakou dobu v Čechách a dopřát dětem „normální“ život. Co přijde v budoucnu, se uvidí, ale určitě se budeme rozhodovat především s ohledem na ně.
