Nově vzniklý československý stát nepřijímal svatováclavskou úctu jednoznačně, neboť pro část levicového a liberálního spektra ztělesňovala antidemokratické prvky. Ty demokratické spatřovala v husovském příběhu.
V roce 1929 se však mohutně připomínalo tisíc let staroboleslavské bratrovraždy a smrt knížete, v pražských ulicích se sešlo více než 700 tisíc lidí a následně již zpochybňující hlasy utichaly. Výrazně do popředí vystoupil svatováclavský motiv během podzimu 1938, kdy mobilizoval proti nacistické agresi, ale současně se stal jedním z nástrojů autoritativní politiky druhé republiky.
Dění po okupaci
V době protektorátu se svatováclavský kult rovněž nacházel ve dvojaké pozici. Na jedné straně sloužil k posilování českého národního vědomí. Již záhy po 15. březnu 1939 byl totiž zaplaven pomník na Václavském náměstí kyticemi a věnci a byly slouženy ve vlasteneckém duchu bohoslužby. Zpěv svatováclavského chorálu se stal i jedním z výrazů protestu proti okupantům. Na druhé straně však již pár dní po zřízení protektorátu napsal Josef Kliment, jeden z nejbližších spolupracovníků prezidenta Háchy, článek, v němž o sv. Václavovi hovořil z hlediska potřeby českého vazalství vůči německé říši. Němci byli také Klimentem označováni za jedinou možnou spojnici Čechů s Evropou.
Srazy na Quedlinburgu
Skutečně rozsáhlé zneužití svatováclavské tradice se datuje s nástupem Reinharda Heydricha na post zastupujícího říšského protektora, který do Prahy dorazil shodou okolností v předvečer svatováclavského svátku v roce 1941. K tomu je třeba dodat, že vysocí pohlaváři jednotek SS si libovali v konstruování historické výjimečnosti „černých uniforem“, přičemž vzory hledali v germánské minulosti.
Proto pravidelně pořádali své srazy na zámku Quedlinburgu, kde je pochován Jindřich I. Ptáčník, známý mimo jiné i svými spory s knížetem Václavem. Heydricha tyto historizující rituály částečně ovlivnily, proto v propagandě, jež měla sloužit nacistickým zájmům v protektorátu, sáhl po postavě z tak dávné historie.
Češi v třetí říši
Heydrich prezentuje svatováclavskou tradici v tom smyslu, že Čechy a Morava mohou být velkými zeměmi pouze ve spojení s třetí říší, protože bez ní, jak historie ukázala, byly vždy slabé. Ruku v ruce se zneužitím odkazu sv. Václava šla snaha Reinharda Heydricha a nacistických míst využít také postavu Karla IV., což souviselo se snahou ukázat českou kulturu v pozici závislé na německém vlivu.
Zastupující říšský protektor navíc deklaroval v zimě 1941 vedoucímu hlavní kanceláře NSDAP Martinu Bormannovi, že důraz na svatováclavskou tradici může přiblížit Čechy hitlerovské říši.
Příprava velkofilmu
Protektorátní propagandisté v čele s Emanuelem Moravcem se snažili myšlenky o odvěké podřízenosti Čechů Německu dostat po Heydrichově smrti i do hlav nejmladší generace, kterou chtěli organizovat v nacisty iniciovaném Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Průnikem postavy českého historického velikána a žádoucích, nacisty konstruovaných obrazů o české minulosti byl i znak Kuratoria – svatováclavská orlice s hákovým křížem a zemskými znaky Čech a Moravy. S Václavovým jménem byla spojena také příprava protektorátního velkofilmu, kde měl hrát hlavní roli Karel Höger, který nebyl kvůli záměrnému zpomalování práce českých tvůrců nikdy dokončen.
Václav v oběhu
Světec se ocitl v roce 1944 i na pětitisícové protektorátní bankovce a ve stejném roce bylo rozhodnuto o vzniku vyznamenání Svatováclavská orlice, jež se udílelo za spolupráci s Říší a mělo sloužit ke kompromitaci významných osobností českého vědeckého a veřejného života, kteří tak byli poznamenáni Kainovým znamením spolupráce s Němci.
Naprostá většina národa ani katolických věřících se však s takto interpretovanou podobou tradice nikdy neztotožňovala. Přesto byla svatováclavská tradice kvůli nacistickému zneužití po druhé světové válce poněkud upozaděna.
