Švédové na Karlově mostě? Něco jako 3D kino, říká malíř

V jakém stavu obraz byl, když jste ho začali restaurovat?
V trochu zvláštním. Tvářil se jako pacient v dobré kondici, ale při bližším ohledání se objevily velké problémy.

Například?
Třeba jsme identifikovali 96 protržení malby od mincí, které sem návštěvníci házejí pro štěstí. Obraz byl také dlouhá léta ve špatných klimatických a světelných podmínkách.

Jak je to nyní v bludišti s házením mincí, je zakázané?
Hází se pořád, je to trochu zvláštní. Zákazy ale nic neřeší, pouze provokují.

Obraz vznikl pro Jubilejní zemskou výstavu v roce 1891, už se někdy opravoval?
Ano, oprav jsme napočítali celkem šest. Ta poslední se uskutečnila v devadesátých letech minulého století, první už před první světovou válkou. Nejvíc na ráně byla vždycky horní část obrazu. Už v roce 1911 byla obloha nad starou Prahou opadaná, vypálená a zničená, takže na lešení nastoupila parta tří kluků a celé to prostě přetřeli.

Kouzelné dioráma Nebe a budovy byly dílem Karla Liebschera, bojovou scénu namaloval mladší Adolf. Obraz o rozměrech 8 na 10 metrů vznikl za pouhých padesát dní. Spolu s plastickým popředím tvořil fascinující dioráma. Na výjev se koukalo ze tmy, vznikal tím efekt jako v divadle či kině. Návštěvníci seděli na lavicích. V některých oknech Pražského hradu je použito stříbro, takže to vypadá, jako by se uvnitř svítilo. Stříbrné jsou i plameny na hořícím malostranském domě, několik vojáků má zlaté knoflíky na uniformách. V roce 1891 bylo dioráma představeno na Výstavišti v pavilonu Klubu českých turistů, ten byl po skončení Jubilejní výstavy přestěhován na Petřín. Boční sály, v nichž se prezentovaly krásy Čech, byly později osazeny zrcadly, z pavilonu se stalo bludiště, čímž se dílo bratří Liebscherů dostalo na vedlejší kolej.

Bratři Liebscherové si vyhráli s různými optickými triky. Jak na jejich „kouzelný“ obraz reagovali tehdejší diváci?
Pro lidi to byl tehdy obrovský zážitek, něco jako pro nás 3D kino. Navíc to byla také naučná podívaná. V roce 1891 už mnoho pražských budov zachycených na plátně neexistovalo nebo vypadaly úplně jinak.

Počítalo se, že obraz vydrží tak dlouho? Po Jubilejní zemské výstavě se měla budova dnešního bludiště bourat.
Myslím, že ne, ale úspěch a vysoká návštěvnost pavilonu s obrazem byly velkým argumentem pro jeho přestěhování z Výstaviště nahoru na Petřín, kde stojí dodnes.

Obraz jste opravovali za provozu, takže jste se atrakcí stali i vy sami. Jak se pracuje pod dozorem návštěvníků?
My jsme to tak s kolegy chtěli. Díky pochopení Muzea hlavního města Prahy jsme mohli návštěvníky seznamovat s naší prací na této unikátní památce. Byly tady také komentované prohlídky.

V podobnou show se nedávno proměnila oprava proslulé Rembrandtovy Noční hlídky.
Ano, to, že tento nápad převzali kolegové v amsterdamském Rijksmuseu, nás potěšilo. (smích)

Mrzí vás, že se nyní do bludiště chodí hlavně na zrcadla a obraz – původně hlavní atrakce – je tak trochu v jejich stínu?
Ano, s kolegy jsme pociťovali určitý smutek. Sice nás během práce návštěvníci několikrát ocenili potleskem vestoje, ale byli to vždy turisté ze zahraničí. Ti projevovali větší zájem o naši záchrannou práci.