Jeden autor knížek o Praze odhadl, že plochu města tvoří (alespoň toho staršího) až čtyřicet nebo dokonce víc procent nepřístupné plochy. Jsou to dvory, dvorky, nádvoří, vnitrobloky. Místa, která, pokud tam nežijete nebo nepracujete, nikdy nezažijete. Dříve bývávaly, až na výjimky (pokud v nich sídlily tajné i netajné instituce) otevřené. Domy nemívaly do roku 1989, až na stát či město, majitele a tudíž většinou ani domovníky, kteří by na klíč zavírali vrata. Mohli jste se svobodně procházet (ti snaživější třeba i krást) po zákoutích, která dýchala tajuplností. Pokud nedýchala odérem zvratků a moči opilců.
Vydával jsem se třeba na Malou Stranu, na Staré Město, ale i po Strašnicích nebo Žižkově. Vždy bylo co objevovat. Tohle s novou dobou po roce 1989 skončilo. Nelkám nad tím. Stará doba měla v tomto ohledu sice genius loci a atmosféru, ale taky polorozpadlé domy, všude oprýskanou omítku a všudypřítomná lešení, pod kterými jsme procházeli, aniž bychom si uvědomili, že ulice bez nich byly dříve zcela normální.
Teď si majitelé domů majetek střeží, pokud není ve dvoře nějaká výrobna, provozovna, kavárna či podobné zařízení, je svět uvnitř domů zakletý. O to náruživěji vlezu do každého průjezdu, který není zamčený. Čím je dům starobylejší, tím větší naděje spatřit něco ze staré doby, z časů pavlačí a klepadel na koberce. Mimochodem, od čeho asi pochází výraz „klepy“? Samozřejmě, od řečí, které vedly ženy (možná i muži) u klepadel.
Hlavně pavlače miluji. Někde z nich ještě čiší dávno uplynulá desetiletí, ne-li předminulé století, jinde už žijí novým, opraveným stylem. Proto vstupujte a obdivujte. Všude tam, kde je otevřeno.
