Hodně se nyní mluví o možném zbourání neobvyklé vily v ulici Na výšince. Objekt, který patřil staviteli Viktoru Benešov, se řadí k pozoruhodným stavbám, a dodává svahu nad smíchovským údolím zajímavou atmosféru.
Přitom jen pár kroků odtud je ulice Pod lipkami. Tady ve vší tichosti zmizela stavba. Teď tady najdete prázdnou parcelu. Ještě před pár lety tu stávala nijak stavebně výjimečná vila. Patříval rodině známého českého lobbisty, otec tohoto rodu byl na sklonku komunismu dokonce ministrem federální vlády. Nijak architektonicky výjimečný dům, na druhou stranu však sehrál v dějinách předválečného Československa zajímavou, byť jen epizodní roli.
Od roku 1939 žil v domě jistý Augustin Volodi. V předmnichovské republice mimo jiné poslanec národního parlamentu za lidovou stranu, duchovní a především, a to ti jde, první a jediný prezident Karpatské Ukrajiny. Ministátečku, který na jeden jediný den (oficiálně se sice udává trvanlivost karpatské Ukrajiny 15. až 18. března, de facto ale žila ale jen jediný den) vznikl ve dnech definitivního rozpadu a konce první republiky. Ve dnech, kdy Němci okupovali Čechy a Moravu a Slovensko vyhlásilo samostatný stát. A také ve dnech, kdy ještě Maďaři nestačili obsadit východ zbytku česko-slovenského státu, na který si ostatně po celou dobu předmnichovské republiky nepřestali dělat nárok.
Augustin Vološin byl jmenován premiérem autonomní Podkarpatské Rusi nedlouho po Mnichově a vývoj nejvýchodnější výspy Československa od těch chvil spěl nevyhnutelně k osamostatnění. Masarykova republika nedala Rusínům a dalším menšinám příliš samostatnosti, byla to taková přivtělení kolonie, když už jsme neměli kolonie zámořské (Podkarpatské Rusi nevelel žádný premiér, předseda či zmocněnec, ale rovnou guvernér – oblíbený název koloniálních místovládců).
Když tedy Hitler v březnu 1939 definitivně vtáhl do ořezaného Česko-Slovenska, vyhlásili podkarpatští politici stát a zvolili si svého jednodenního prezidenta Augustina Vološina. Víc času na existenci Zakarpatská Ukrajina, která o samostatnost usilovala už na konci 1. světové války (a měla štěstí, že ji neuchvátil, jako zbytek velké Ukrajiny Lenin se svými bolševiky. Rusíni chtěli svůj samostatný celek už tehdy, i v nezávislosti na větší Ukrajině. Prožili alespoň relativně svobodných dvacet let coby trpěný přívěsek Československa, touha po samostatnosti z nich ale nevyprchala.
Vološin po definitivním pádu Karpatské Ukrajiny přesídlil do Prahy, kde se z něho stal obyčejný občan protektorátu. Jenže hned po osvobození (15. května 1945, některé prameny uvádějí 13. květen) si pro něho přišla Stalinova NKVD, přesněji řečeno oddíly Smerš, které na územích dobitých Rudou armádou likvidovali vše a každého, kdo byl na jejich seznamech coby nepřítel komunismu, Sovětského svazu a vůbec myslel jinak, než moskevská despocie. Vološin figuroval v seznamech nepřátel lidu vysoko a spolu se stovkami až tisícovkami bývalých ruských emigrantů putoval zpět do vlasti.
Vološina si vzali na paškál vyšetřovatelé v moskevském vězení Lefortovo tak dokonale, že o několik dní později (zřejmě kolem 25. května, ale mluví se i o červenci 1945 - na hrobě má datum 19. 7. 1945) zemřel, údajně, na infarkt. Hrob nemá, zřejmě skončil v některé z jam, kam NKVD pohřbívala bez obřadu a poct).
Z hlediska tehdejšího práva, československého státu i odborníků byl Augustin Volodi nejspíš cosi jako vlastizrádce. Odtrhl se od státu, který dal jeho zemi jakou takou svobodu a samostatnost. Z pohledu dnešního byl spíše ne moc šťastným politikem, který naplňoval dodnes nenaplněné tužby svého lidu. Touha východoukrajinských lidí po samostatnosti nezmizela ani ze současné samostatné Ukrajiny. Ale alespoň něčeho se Vološinovi dostalo.
V Praze mu po roce 1989 vybudovala ukrajinská komunita na Olšanech symbolický hrob. Vlastně jen nástavec na hrobě jiné ukrajinské rodiny. A v roce 2002 se stal oficiálně Hrdinou Ukrajiny.
