Objevily se názory, že film je postaven na stejném základě jako superhrdinští X-Meni. Co na to říkáte?
Superhrdinové jako filmový žánr očividně prosperují, ale já jsem Slečnu Peregrinovou v tomto světle nikdy neviděl. Vždy jsem ji považoval za lidštější variantu superhrdinského filmu – jedná se v ní spíše o jakousi formu postižení než o zvláštní schopnosti. Každé z dětí má svou vlastní podivnost a to mě právě zajímalo. Nešlo jim o záchranu světa, ale o touhu ukázat, jaké vlastně jsou a co v sobě mají. Možná se díky tomu dostaly z nějaké šlamastyky nebo pomohly vyřešit problém. Jejich schopnosti mě zajímaly na daleko přízemnější a lidštější úrovni.
Mažete tedy hranici mezi schopností a postižením?
Dá se to tak říct, je to opravdu jejich součástí. Jako když dítě moc krká nebo prdí nebo třeba špatně chodí – jejich vlastnosti jsou jen o něco extrémnější.
Měl jste na začátku nějakou oblíbenou podivnost? Něco, na co jste se těšil?
Na každé podivnosti něco bylo. Zajímavé ale je, že jsme nepoužívali speciální efekty v tradičním smyslu: zachráníme svět. Byly vytvořeny trochu více na tělo, a proto si myslím, že dodaly postavám pocit opravdovosti. Ať už své schopnosti používaly děti ve filmu pro dobrou, nebo pro špatnou věc, nebo prostě jen tak, bylo to na vskutku základní lidské úrovni.
Jakým směrem se ubírají superhrdinské filmy?
Pro mě je to velmi zvláštní, protože když jsem natočil Batmana, byl to sice kasovní trhák, ale u kritiky se takového úspěchu rozhodně nedočkal. Je zvláštní, jak lidé i po takové době mluví o těch vtipných kostýmech a jiných věcech z filmu. Zajímavé je, že to nadšení neopadlo, dokonce neustále sílí, to mě fascinuje.
Dům pro podivné děti, který vidíme ve filmu, jste našel poblíž Antverp. Hledal jste místo dlouho?
V Anglii jsem točil filmy po mnoho let a za tu dobu jsem viděl hodně různých domů po celé zemi. Rozhodli jsme se rozhodit sítě i trochu dále. Na tomto domu se mi líbilo, že jsem z něj měl pocit klasického domu, žádného sanatoria nebo nemocnice. To pro mě bylo důležité a já jsem z něj ten pocit měl. Je to stejné, jako když potkáte herce, který vás na první pohled zaujme. Prodral jsem se tehdy keři a uviděl dům, který vypadal přesně jako dům pro podivné děti. Nemuseli jsme ho stavět, už tam stál a byl takový, jaký jsme ho chtěli mít. Zvláště když pracujeme s dětmi, snažíme se minimalizovat zvláštní efekty nebo zelenou obrazovku, aby byly skutečně ve spojení s daným místem, aby to pro ně byl dům pro podivné děti. Myslím, že se nám podařilo najít dobré místo.
V příběhu se dětem stále opakuje jeden den v časové smyčce. Máte nějaký filmařský zážitek, který byl tak příjemný, že byste si ho rád několikrát takto za sebou zopakoval?
Každý den u filmu je jako časová smyčka – však víte. Ta časová smyčka je podivný koncept a nechtěl jsem se příliš zamotat do jeho technických aspektů. Když vyrůstáte v Burbanku nebo kdekoliv jinde, máte často pocit, že žijete v podivné bublině, v níž jako by se zastavil čas. Nepřišlo mi to vůbec zvláštní.
Přitahoval vás k tomuto projektu jeho přesah do fantasy světa?
On byl přímo součástí té knihy. Bylo tam mnoho podivných věcí. Vidím tam přesah do lidového příběhu, bajky, míchá se tam přítomnost, minulost a také podivnost. Mám rád tyto kontrasty, protože jsou neočekávané, netradiční. Byl jsem z nich nadšený.
Proč se vám Samuel L. Jackson hodil na roli záporáka Barrona?
Se Samem jsem vždycky chtěl pracovat. Natočil toho hodně, ale je to jeden z herců, kteří mě nepřestanou bavit. Když má nový film, chci ho vždy vidět. A taky mám radost, že jsem mu mohl dát možnost hrát pro něj netypickou postavu. Při natáčení to bylo samé: „Vadilo by vám, kdybychom vás přikurtovali drátem a hodili támhle?” Nebo taky: „Dneska vás zapálíme.” „A mimochodem, budete u toho muset hrát.” Ale byl skvělý, pracoval bych s ním kdykoliv znovu.
Povedlo se vám zvěčnit Judi Denchovou, jak drží kuši. Jaký byl ten natáčecí den?
Má sice hodně zkušeností, ale říkal jsem si, že ještě nikdy nedržela ve filmu kuši, ani ji příšera neprohodila oknem. Vždy se najde příležitost zažít něco nového, i pro ty, kteří už jsou ověnčeni tolika cenami (směje se).
Jak natáčení ovlivnilo dětské obsazení? Některé se učily na zkoušky. Byl to stres navíc?
Děti jsou všechny různého věku, tak to byl občas pěkný chaos. I tak se mezi sebou spřátelily. Měl jsem z toho radost, protože se z nich stala parta a bojovaly spolu se školním náporem (směje se). Byly to hodné děti, ale máte pravdu, občas to vyžadovalo trochu trpělivosti...a naštěstí jsme nepotřebovali tolik zvířat, takže fajn (směje se).
Jak se natáčelo s Judi Denchovou?
Ona je skvělá. Kuši chytila na první záběr (směje se). Je to profesionálka každým coulem. Je zvláštní pracovat s ní a třeba Samem jiným způsobem, než na jaký jsou zvyklí. Toto není typický film s Judi Denchovou. Jedna z nádherných věcí na mé práci je potkávat se s lidmi, kteří toho mají tolik za sebou a kteří mají pořád v sobě jiskru, zvědavost, um a pozitivního ducha. Někdy umím být hrozný mrzout a vždy se pak snažím myslet na tenhle typ lidí – mám hned pak lepší den. Je to pro mě vzpruha potkávat se a pracovat s lidmi jako je ona.
Část filmu jste natočil na Floridě. Natáčel jste tam poprvé od Střihorukého Edwarda?
Ano. Vlastně jsem se dokonce vydal do čtvrti, kde se natáčelo, a překvapilo mě, že stromy měly už asi 15 metrů. Cítil jsem se pak velmi starý. Navštívíte po letech čtvrť, která se změnila k nepoznání. Florida je zvláštní místo. Ale to bylo v knize, takže tuhle část jsem si nevymyslel.
