Kdy vás napadlo začít cestovat právě trabantem?
Vyplynuto to naprosto přirozeně. Lidé si často myslí, že člověka něco osvítí a samo se to zapne. Já jsem jezdil od malička na tábory, později na vandry, následně se přidaly cesty autem po Evropě. Pak jsme si řekli, že zkusíme vandr v Egyptě, Turecku, a až potom jsme vymysleli, že bychom mohli jet s trabantem. Ten plán byl stejně složitější. Chtěli jsme jet velkým offroadem přes Afriku, ale potom jsme zjistili, že nemáme to auto, a na tom se to celé zaseklo. Tehdy jsem přišel s tím nápadem, že bychom mohli jet s něčím, co je o něco levnější, no a takhle to vzniklo.
To jste byli v nouzi...
Je to hrozné auto, je to tragédie na kolečkách. Neměli jsme nic, čím by se dala taková cesta projet, a ten trabant se dal tehdy pořídit zadarmo. My jsme ho pořídili za nějakých pět tisíc. Člověk by tehdy neměl na to vzít třeba favorita, protože s tím jezdil do práce. Trabant byl tak levný, že to bylo přípustné, a proto mě to napadlo. Když jsme seděli v hospodě a zeptal jsem se, jestli pojedeme trabantem, tak mi všichni říkali, že to nejde. Ale já jsem říkal, že to vydrží, že Němci mívali špatné východní silnice a stejně tahali například v pěti lidech karavany na Balaton. Nebylo to o tom, že bych měl to auto doma a miloval ho. S kamarády „trabantisty“ se v názorech rozcházíme, protože stále tvrdím, že se to auto mělo přestat vyrábět v roce 1960 a měl z něj být veterán.
Čím jezdíte v běžném životě?
Normální dvojkovou oktávkou. S tím trabantem je u nás problém, že lidé k takovému autu nejsou tolerantní. Když v něm jedete pomalu, tak se na vás všichni lepí. Češi obecně nejsou úplně tolerantní řidiči. Máme pořád tendenci se někam hnát a ukazovat, jak silná auta máme. Češi se pořád předjíždějí a pro Prahu to platí dvojnásobně.
Přednášky
|
Kterou z vašich cest po světě považujete za tu nejdobrodružnější?
To se hrozně těžce posuzuje. Vždy jsme jeli na hranici svých možností, a když bych měl teď tu naši hedvábnou stezku zhodnotit, tak to byla vlastně docela „brnkačka“. Z pohledu naší tehdejší nezkušenosti to však bylo velké dobrodružství. Byly tam vážné závady a velké problémy, které už jsou z mého dnešního pohledu docela banální. Takže nejdobrodružnější cesta je pro mě vždy ta poslední. Během poslední cesty jsme přejížděli Austrálii a to byl na kilometry nejdelší prostor, kdy jsme nepotkali žádné lidi. Když jsme přejížděli amazonský prales v Brazílii, tak to bylo asi 700 km, ale v Austrálii to bylo i 1 300 km, kde byl občas nějaký roadhouse, kde bydlelo asi deset lidí, ale pak bylo zase několik set kilometrů pustinou a blátem, navíc v dešti, a to pro nás nebylo vůbec příjemné.
Co je při vašich cestách nejčastější úskalí, která musíte řešit?
Čím více lidí je v týmu, tím je to vždy těžší. Dominika, která s námi byla v Austrálii, vždy říká, že dvě třetiny problémů jsou uvnitř týmu. Nabízí se, že největší problémy, se kterými se setkáváme, jsou divoká zvířata, technické problémy, byrokrati nebo počasí, ale většinu problémů opravdu člověk řeší v týmu. Udržet to celé funkční a při životě není jednoduché. Teprve po takových akcích začne člověk chápat, proč bývala na lodích tak přísná disciplína a pravidla. Za největší úskalí tedy určitě považuji udržení fungovaní posádky zevnitř, protože není nic horšího než psychická zátěž, která se vždy projeví ve všem, co děláte.
Jak na vás reagují domorodci a ostatní lidé, které potkáte?
V tom spočívá obrovská výhoda trabantu, protože to auto sice není dobré do terénu a rozhodně není ani bezporuchové, ale skvěle funguje na lidi. Na to je opravdu geniální, protože lidé jsou zvědaví. V Indonésii nás přirovnávali k Mr. Beanovi, který jezdil v mini cooperu. V mnoha zemích například v bývalém Sovětském svazu se mluví o „šikaně“ ze strany policie, ale my jsme kromě Ruska neměli nikde žádný problém. Postupně si to vysvětluji právě tím, že je to auto tak roztomilé. Podle mě u lidí převládá zvědavost nad „buzerací“. Je to úžasný sociologický vhled do různých kultur a navíc se jedná o poměrně poruchový vůz, takže jsme nuceni neustále kontaktovat lidi se svářečkou nebo heverem. Takže trabant je skvělý na družení s lidmi, což auta normálně nebývají. Lidé, kteří cestují, jsou často zavření v kabině a neustále jedou, protože je auto veze. My jsme to tak neměli.
Jak natáčení ovlivňuje ráz cesty? Zajíždíte někdy speciálně k místům, odkud se dobře natáčí nebo vznikají snímky spíše náhodně?
Natáčení ovlivňuje ráz cesty úplně zásadně. Krásně to vystihl Aleš, který s námi byl v Jižní Americe. Když se ho někde zeptali, co na té cestě bylo nejhorší, odpověděl, že natáčení filmu. Myslím si, že bychom dokázali jet dvakrát tak rychle, kdyby se ten film nedělal. Lidé se na to často ptají, např. „Když vám ty trabanty jedou takhle z dálky, to jste opravdu vystoupili a šli někam daleko?“ Vždycky se jich ptám, jak jinak by to udělali. Ty krásné průjezdy, jak se ženou auta a stříká za nimi bláto nebo oblaka prachu jsou o tom, že se zastaví, kameraman s fotografem jdou někam dlouze instalovat, potom se vrátí za okraj záběru, kterým se projede, ale musí se to natáčet znovu, kde budeme blíž u sebe, takže jdou zase zpět a natáčení se v rázu cesty velmi promítá. Prvky, které film obrazově posouvají dopředu, to opravdu velmi zdržují, ale je to nedílná součást. Už na první cestě, kdy jsme se teprve učili, jsme si chtěli natočit film, ale nebyli jsme schopni si říct, zda děláme cestu pro film nebo film pro cestu. Podle mě, cesta, která nebyla zaznamenaná, nemá význam. Existuje však spousta lidí, kteří jezdí sami pro sebe a líbí se jim to tak. Nemají žádnou publicitu a dělají to proto, že je to baví. Každý to vnímá jinak, ale pro mě je to něco, bez čeho by to nemělo význam.
Co máte na cestování nejraději?
Na cestách tohoto charakteru člověk poznává sám sebe. Často si sáhnete na dno a neustále se učíte o toleranci. To je zajímavé třeba na Africe, kde vás místní vytáčí a občas je to s nimi skutečně těžké, ale potom si uvědomíte, že oni na to mají právo, je to jejich svět. Spoustu věcí dělají jinak, ale jsou v klidu. My jsme daleko více ve stresu. Člověk zjišťuje, že lidé jsou různí, a to je třeba tolerovat. V tomto mě pobavil pan Zikmund od Hanzelky, když jsem se ho zeptal, zda ho domorodci nerozčilovali. Řekl mi, že příšerně! Je třeba tolerovat jinakost a uvědomit si, že každý může něčím přispět a neexistuje žádný etalon správnosti.
Vaše poslední mise skončila v roce 2015. Plánujete nějakou další cestu?
Teď v lednu se chystáme z Bangkoku domů. Uděláme slavnostní start a dokončíme tím cestu, kterou jsme začali v Austrálii a dojeli do Bangkoku. Tímto zakončíme trabantí epos, protože od naší první cesty uběhlo už dlouhých 11 let, kdy cestujeme pořád se stejným autem, na kterém už je to znát. Rádi bychom, aby náš trabant opravdu objel celý svět, takže plánujeme z Bangkoku dojet do San Marca, což byl zároveň nejvýchodnější bod naší první cesty. Potom už jenom slavnostně dojet domů a trabant nechat odejít do důchodu.
Často o svých cestách pořádáte přednášky, nyní naposled v Centru Černý Most. Co máte nejraději na interakci s publikem?
Jednou se mě někdo zeptal, proč cestuji. Odpověď je jasná. Abych o tom mohl vyprávět! Moc mě to baví, stejně jako divadlo. Lidé se smějí, něco se dozvídají a potom i přijdou a říkají mi, k čemu se odhodlali na základě mého filmu nebo přednášky. To je pro mě velké zadostiučinění. V roce 2007, kdy jsme jeli na první cestu, bylo úplně nepředstavitelné jet s takovýmto autem. Bylo tam to obrovské „nejde to“. O deset let později jezdí spousta lidí a vším možným. Za poměrně krátkou dobu došlo k obrovskému posunu a i díky naší práci si uvědomili, že mohou a to je velmi příjemné sledovat.
Pro jaké publikum nejraději přednášíte?
Nejlepší je vždy to publikum, které se přijde podívat na vás. Je to stejné jako třeba u muziky. Vědí, na co jdou a to je těší. Někdy přednášku uspořádají firmy, které ji mají jako překvapení a to je daleko těžší, když se tam objevím a ti lidé na to nejsou úplně naladění, ale stejně je dokážu „rozjet“ a tleskají a i to je velké zadostiučinění. Jak jsem však říkal, nejlepší je vždy „mé“ publikum, které dobře reaguje, protože už ví, co má čekat. Velmi roztomilé jsou také malé děti, např. první stupeň základní školy. Ty většinu mých fórů vůbec nepochopí, ale stejně úžasně reagují, třeba na vyprávění o klokanech.