Hovězí kůže, o které byla řeč v úvodu, byla vyčiněna v rodinné koželužně v italském Ponta a Egola a sešitá na meziválečných strojích československé výroby. Když vzpomínáme na tyto mašinky, tak nám dochází, že přece jen šlo při téhle reportáži i o naši kůži.
„Tady vám raději pomůžu, tenhle stroj dokáže prošít i kost,“ varovala nás Milena Čelikovská, zkušená brašnářka, když jsme si vyráběli vlastní pásek na míru. Jestli je zdejší šicí stroj opravdu takový darebák a dokáže udělat díru do kosti, doteď nevíme. Když jsme se na to paní Čelikovské ptali, jen spiklenecky zamrkala. Pojďme ale úplně na začátek příběhu.
Jednou nahoře, jednou dole
A sluší se začít v roce 1981. To se tehdy v Plzni vyučil jeden švec... A pokud jste fanoušci poctivých kožených věcí, jméno Roman Tlustý už nejspíš znáte. Brašnářství Tlustý a spol. má na Facebooku přes 40 tisíc fanoušků, ale ševce Tlustého znali Pražané už v době předfacebookové. Podnikat v oboru začal hned, jak to šlo, tedy po revoluci. Kdo v metropoli potřeboval v devadesátých letech opravit kovbojské boty nebo měl rozpadlou bundu na motorku, šel k Romanovi do jeho sklepní dílny. Legendu o šikovném řemeslníkovi zaslechli dokonce i lidé od filmu, a tak se pan Tlustý dostal k zakázkám na kožené kostýmy pro Barrandov.
Jenže jak to tak bývá, jednou jsi nahoře a podruhé zase dole. Po letech prosperity a hojnosti přišla kolem roku 2006 bída a držela se ho dlouhých 7 let. V lednu 2013 bylo nejhůř. Zákazníci nikde, všude jen rostoucí dluhy a beznaděj. Proto bylo třeba začít znovu. Z popela povstalo brašnářství díky internetu a novému investorovi, kterým byl Romanův kamarád Ivan Petrův. Ten díky novému způsobu prezentace a získávání zakázek přes Facebook a nový e-shop nejenže odvrátil krach, ale přinesl tisíce nových zákazníků.
A například i třetí místo v soutěži Křišťálová lupa za rok 2014 v kategorii Marketingová inspirace.
Jen dobrá reklama ale kumšt neudělá. Dílna se ze sklepa postupně přesunula do prosklených prostor ve Vršovicích. „Poladili jsme staré stroje, dokoupilo se pár dalších za váhu železa ze zkrachovalých fabrik, nakoupilo se pár kůží a začalo se od začátku,“ říká Ivan Petrův, který dnes celému brašnářskému ansámblu šéfuje. Ze sklepní firmičky se tak postupně začalo stávat společenství řemeslníků Brašnářství Tlustý a spol. Třetí měsíc od nového startu začalo brašnářství dostávat desítky objednávek měsíčně a byl čas na hledání dalších spolupracovníků. Dnes má firma přes dvacet lidí a spolupracuje s dalšími řemeslníky z celého Česka. „Mosazné spony dělá pan Toman z Moravy, pytlíčky na výrobky šije paní Zelenáková z Vysočiny, potisky na pytlíčky dělá pan Jech z Vršovic a tak dále,“ jmenuje Petrův... prostě zlaté české ručičky.
Od kamery k brašnám
Navíc, co fachman, to příběh. Například jednadvacetiletý Jan Zavadil původně studoval střední průmyslovou školu sdělovací techniky, takže to ještě do nedávna vypadalo, že z něj
bude kamerový technik. Jeho obor ho zrovna dvakrát neoslovil, a tak hledal, kam dál. Jako sportovec si dokonce podal přihlášku na fakultu tělesné výchovy a sportu. Přijímačky klaply a zdálo se, že z Honzy bude vysokoškolák. Jenže než nastoupil na fakultu, začal pracovat v brašnářství. „Řekl jsem si, proč to nezkusit. Dostal jsem se sem přes sestru, která tu dělá. Teď jsem tady vážně spokojený,“ usmívá se Honza, kterému se v brašnářství líbí i proto, že tu má nemalou zodpovědnost a hned několik funkcí.
„Z kůže vyřezávám ty kusy, které jsou třeba, taky zodpovídám za sklad a zároveň navrhuji raznice,“ provádí nás mladý pracant po svém království. Mimochodem raznice jsou vlastně taková velká vykrajovátka s ostrou hranou, která řežou kůži na přesně stanové kusy. O pár metrů dál pracuje Adam Máčel. Ten se vyučil truhlářem a nějakou dobu dělal s otcem v oboru, ale chtěl se posunout někam dál. Do brašnářství ho nalákal kamarád Michal, který tu dělá obchoďaka. „Takže jsem k tomu přišel jako slepý k houslím,“ směje se Adam a ukazuje nám poličku, kde mají jeho kolegové nářadí. „Tu jsem dělal já,“ mrká na nás a je hrdý, že tu může přispět i řemeslem, kterému se vyučil.
Na Adamovi a Honzovi je sympatická ještě jedna věc. Ač jsou to brašnáři, oba v práci chodí v bílé košili. „Jednou to někdo navrhl a chytlo se to,“ krčí rameny Honza, který zároveň dodává, že to má něco do sebe. „Dělá to dobrý dojem na zákazníky,“ dodává. A my musíme souhlasit, jsou prostě cool.
Musí jít s dobou
Firma, která říká, že se inspiruje v přístupu starých baťovců, se dál rozrůstá. Loni si dala za cíl obsloužit deset tisíc zákazníků a nakonec jich bylo ještě víc. Dnes jich už je přes dvacet tisíc. Je to i díky tomu, že brašnářství jde s dobou. Stačí se jen podívat do e-shopu. Nebo vás by snad napadlo, že firma, která vyrábí kožené věci, má ve své nabídce také obaly na telefony, obaly na MacBooky nebo podložky pod myš? My tyhle nóbl věcičky viděli na vlastní oči a elegance z nich doslova čiší. Mimochodem umíte si představit
tu závist vašich kamarádů, až vytáhnete notebook z kvalitního koženého obalu, na kterém jsou vaše monogramy?
Sláva vršovického brašnářství se v poslední době začíná šířit i za hranice Česka. Jeho výrobky se nosí i například v Anglii, Francii nebo ve Švédsku. Může se tak zdát, že Roman Tlustý žije svůj sen o firmě, která bude jednou slavná jako ta Baťova. Jenže závěrem našeho článku se sluší dodat, že brašnářství už nějaký ten pátek funguje bez svého zakladatele. Tlustý se v minulém roce rozhodl vrátit ke svému původnímu řemeslu – obuvnictví a rozjet ve svém rodišti, Nejdku u Karlových Varů, obuvnické učiliště. Brašnařina je přece jen jiné řemeslo než ševcovina. Jméno Tlustý však vršovickému brašnářství zůstalo. Značka se stala synonymem pro vyhlášenou českou kožedělnou výrobu i příkladem pro ostatní. Ne nadarmo se v dílně skví nápis přes celou zeď: „Náš zákazník – náš pán.“