Před lety jsem se na konci rozhovoru s Jindřichem Kolbenem zeptal jeho manželky André, jestli pan Kolben chrápe. Stejně jako se zeptá postava uhlobarona Ptáčka ve hře Divadla Járy Cimrmana. Odpověď zněla "ano". Život Jindřicha Kolbena divadelní hru připomínal, ale komedie to moc nebyla. Spíš drama plné nečekaných zvratů. Takové, jaké dokáže napsat jen život.
Z továrníkova synka se stal vězněm v koncentračním táboře, ze kterého nakonec uprchnul. Bojoval v pluku generála Ludvíka Svobody, ale po válce mu jako člověku s německým občanstvím hrozil odsun. Místo studia na vysoké škole byl po komunistickém převratu obráběčem kovů v továrně. V té samé budově, kterou kdysi vybudoval jeho dědeček. Žádné nářky a stesky k němu ale nepatřily. Nosit jméno Kolben, to znamenalo v Praze pořádný závazek. Vždyť se do historie Prahy zapsalo poprvé již v roce 1896. To ve Vysočanech založil Jindřichův dědeček Emil, který sbíral zkušenosti v Americe u vynálezce Thomase Alvy Edisona, společnost Kolben a spol.
Geny se nezapřely, Jindřich byl machr přes letecké motory
Po řadě fúzí vznikla z jeho továrny společnost Českomoravská Kolben Daněk (ČKD), největší strojírenská firma v Československu, která vyráběla vše od zubařských křesel, přes lokomotivy či elektrárny, až po součástky pro bitevní lodě. Dědeček Emil zahynul v koncentračním táboře Terezín. Jeho otec Hanuš nepřežil Osvětim.
Jindřich Kolben se dokázal prosadit i v komunistickém Československu – stal se předním odborníkem na letecké motory. V září 1968 ale nechtěl být svědkem utužení komunistického režimu a emigroval do německého Mnichova. Továrna už jeho rodině dávno nepatří a patřit ani nebude. Jediné, co se Kolbenovým vrátilo zpět, je část vily na Vinohradech. Přesto se ale Jindřich do Prahy rád vracel.