Přišla jste celá rozhicovaná z tréninku na sobotní přenos StarDance. Překvapilo vás, kolik času a sil je třeba této taneční soutěži obětovat?
Počítala jsem s tím a nejdříve jsem důkladně zvážila, zda do toho vůbec jít. Motivaci jsem měla jednu jedinou: naučit se dobře tancovat a tanec si užít. Svou účast beru jako obrovskou investici do sebe samé. K tanci jsem měla vždycky blízko, ale nikdy jsem se mu vážněji nevěnovala. Naposledy jsem tančila v osmi letech na základce v Opočně, to byla moje jediná průprava, pominu - li taneční tamtéž. Naštěstí se ukázalo, že vedle StarDance poměrně v pohodě zvládám další povinnosti, dokonce mi i párkrát vyšlo odjet na pár dnů pracovně do zahraničí.
Taťána Kuchařová
|
Jak ve světě reagují, když jim řeknete, že tančíte ve StarDance? Má tam tento formát skutečně takový zvuk?
Má, celosvětově je považovaný za velmi noblesní a oblíbený projekt. Poprvé jsem StarDance viděla, tuším, v Americe. Prošlo jí několik mých známých a přiznám se, že ze zahraničí ráda odkoukávám, čerpám inspiraci, pokud jde třeba o kostýmy, účesy a podobně. Krátce poté, co jsem potvrdila účast u nás, jsem dostala nabídku i do letošního ročníku v Itálii. Česká produkce přišla dřív, nicméně dala jsem jí přednost z více důvodů. Upřímně nevím, jestli bych vydržela půl roku po boku tanečníka s typickou italskou výbušnou povahou a jistou excentričností, jakkoli mám Itálii jinak ráda a práce tam mě těší. Jejich verze jde souběžně s tou naší, jako host si v ní zatančil i Andrea Bocelli. Navíc česká StarDance má velmi dobrou úroveň, zatím jsem moc spokojená.
Zápolila jste o titul královny krásy, nyní usilujete o post královny parketu. Řekla byste o sobě, že jste celkově soutěživý typ?
Zdravá soutěživost ve mně jistě je. Když už do něčeho vkládám energii, dávám tomu maximum a srdce, potěší mě, když se moje snaha zúročí. Ale ve StarDance jsme všichni hlavně proto, aby diváci měli u televize pěkný zážitek, stejně jako ho chceme ze soutěže mít my.
Taťáňa Kuchařová spolupracuje s charitativními organizacemi.
Taťáňa Kuchařová pomáhá starším lidem.
Nicméně za výhru byste se nezlobila, ne?
To v žádném případě! Všichni chceme vyhrát. Kdo by řekl že ne, ten by prostě kecal. Na druhou stranu mi dělá radost každá další sobota, do níž se společně s mým tanečním partnerem Honzou Onderem probojujeme, a nové tance, které se naučím.
Soutěžící se prý nejvíce strachují, aby nevypadli jako první. Je to tak?
Takže máme naštěstí splněno. Asi by mi to bylo líto, ale o co vlastně jde? Svět se vám tím nezboří, vaše kariéra neskončí. A zažít první dvě kola je přece taky fajn.
Co pro vás znamená titul Miss World šest let poté, kdy jste předala korunku dalším nástupkyním?
Jednoduše řečeno celou moji kariéru, protože ten okamžik byl opravdu zásadní a stál na jejím začátku. V mém pracovním životě nastartoval úplně všechno: veškeré mé současné aktivity. Dodneška díky němu využívám mnoho kontaktů po celém světě, přivedl mě k řadě zajímavých lidí či projektů. Čili čerpám z něho stále. Když ten titul jednou získáte, zůstane vám navždy. Je pro mě ctí být členem rodiny Miss World, není nás moc. Nepřestali jsme být v kontaktu, pořád se za to cítím být zodpovědná, i když už jsem se hodně uvolnila, upustila jsem od missího perfekcionalismu, žiju si po svém. A je fajn, že se mi podařilo dosáhnout i jiných úspěchů, prosadit se v dalších oborech, aniž by jednou jedinkrát padla slova Miss World.
Co jste před tím nemohla?
Všechno, co ten rok děláte, vychází ze závazků Miss World, spadáte pod ni. Čímž vůbec nechci říct, že se jednalo o nepříjemnou práci. Spíš si jen tak lehce nenaplánujete volno nebo nevyberete spolupracovníky, zkrátka řídíte se rozhodnutími někoho jiného. Dneska si šéfuju sama, je tedy jen na mně, jakou nabídku přijmu a za jakých podmínek. Navíc zajímavé projekty, na něž jsem nemohla kývnout v roce svého aktivního působení, na mě stejně počkaly, nepřišla jsem o ně.
Táňa Kuchařová je velice usměvavá.
Zalitovala jste někdy kroku, k němuž jste se nechala přesvědčit?
Nikdy bych se do něčeho takového nenechala dotlačit, navíc po mně nechtěli nic, co by mi bylo proti srsti. Pokud jsme se neshodli hned, neměli jsme problém nakonec najít kompromisní variantu. Miss World je britský nápad, takže veškeré jejich jednání se nese ve znamení anglické noblesy. Vždycky ke mně byli slušní, respektovali mě. Moc dobře si totiž uvědomují, co pro ně ta dívka znamená. Dělají všechno proto, aby byla spokojená, protože vědí, že pak budou spokojení i oni. V osmnácti letech to pro mě byla velká škola profesionality s mezinárodním působením. Pro teenagera naprosto ojedinělá, nepřenositelná zkušenost.
A o dva roky později jste založila vlastní nadaci Krása pomoci, jež se zaměřuje na podporu seniorů. Jaké to bylo stanout v necelých dvaceti v čele vlastní organizace?
Upřímně, velmi těžké, po všech stránkách náročné. Měla jsem vizi, chuť pracovat a obrovskou potřebu se takhle realizovat. Nezbylo mi, než se učit za chodu. Jsou zkušenosti, ke kterým musíte dospět, které nezískáte během chvíle. Jako první zjistíte, že pomáhat druhým pod nějakým statutem není nic jednoduchého. Především to znamená obětovat spoustu pracovního času papírování. Zkrátka rostli jsme postupně.
V kolika lidech jste nadaci rozjížděla?
S dalšími třemi čtyřmi lidmi, které jsem oslovila do správní rady. Probírala jsem s nimi, jak naši pomoc udělat skutečně efektivní a kam ji nasměrovat. Nechtěla jsem stát frontu na dětské domovy, rozhlížela jsem se po tématech spíše opomíjených a nejpotřebnějších, proto jsme se zaměřili na pomoc seniorům.
Stalo se vám jako šéfce, že jste se v někom spletla? Měla jste od začátku dobrý odhad na lidi?
Samozřejmě jsem se výjimečně setkala i s takovými případy. Ráda si nechám poradit, když cítím, že to potřebuju. Ale ještě důležitější je vědět, ke komu pro tu radu jít. Se svým názorem ochotně přispěchá kdekdo… Zaplaťpánbůh mám kolem sebe prověřené lidi, jejichž doporučení stojí za to poslouchat. A pak taky dám na svou intuici. Racio je sice u mě pořád na prvním místě, nicméně moje intuice mě zatím nezklamala.
Po jak dlouhé době jste přišla o iluze, že ne každého vedou k charitě jenom ty nejprůzračnější úmysly?
Od začátku mi bylo jasné, že pro některé firmy je podpora nadace čistě marketingový tah. Na druhou stranu když podpoří kvalitní projekt a pomůžou tak dobré věci, proč ne. Vedle nich s námi spolupracují donoři nebo dobrovolníci, jejichž nezištnosti si moc vážím. Kéž by nás bylo víc! Máte pravdu, přišla jsem o hodně iluzí. O to urputnější jsem v získávání prostředků pro naše projekty.
Taťáňa Kuchařová vede svou vlastní nadaci.
Změnila práce v nadaci váš vztah ke stáří? Bojíte se ho?
Vůbec ne. Nemám s ním problém ani z pozice ženy. Když se podívám na svoji maminku, která se celý život maže indulonou, a vypadá naprosto skvěle, jsem klidná. Ale vím, že je třeba mluvit i o předsudcích o stáří. Snažíme se v tomto smyslu dělat osvětu, cílíme na mezigenerační vztahy. Budeme například koproducentem druhého dílu Šmejdů, prostě komunikujeme téma stáří mnoha směry s tím, že chceme oslovit zejména mladé, aby nebyli k seniorům lhostejní a chovali se k nim ohleduplně. Vždyť kdo jiný než naše generace může situaci postupně vylepšovat, měnit. Pokud se najde dost ochotných dárců na děti nebo zvířata, bylo by hrubé ignorovat stáří. Jsme jedna z mála nadací, která se jejich problematikou dlouhodobě zabývá. Až jsem byla šokovaná, na jakém okraji zájmu staří lidé stojí. Těší mě, že už spoustě z nich jsme ulevili od velkých starostí.
Vmetl vám někdo do tváře, co vy tak asi můžete vědět o problémech obyčejného života? Že z módního mola nebo večírků vidět nejsou?
Pokud někdo měl chuť na mě něco takového plivnout, nenašel nikdy odvahu. Ostatně odpověď pro něj bych měla hned po ruce v podobě výročních zpráv nadace. Spíš jsem se setkala s udiveným dotazem, proč jsme si vybrali zrovna tuhle tematiku. Nebo s ještě horší reakcí: "Ty lidi nezměníš." Tohle přece vím, nesnažím se druhé vychovávat, jen pomáhat tam, kde vidím, že je to třeba.
Přejděme k nadílce jiného typu. V kolika letech vám přestalo vadit, že jste narozená 23. prosince?
Jako malá holka jsem z toho pochopitelně nadšená nebyla. Navíc si ze mě dělali srandičky. Když jsem se například konečně dočkala své první výbavy na hory, jeden den mi dali hůlky, až druhý den lyže, jeden den rukavice, druhý kulicha. Moje narozky jsme vždycky slavili u babičky, kde jsme si se širší rodinou už předávali i nadílku od Ježíška, takže jsem o narozeninách nebyla jediná, kdo dostal dárky! Prostě jsem sfoukla svíčky na dortu a šlo se ke stromečku. Ale od puberty mám k tomu datu úplně jiný vztah. Třiadvacátého totiž míváme sraz se základkou, na kterém se příjemně naladíme, a pak průběžně slavíme až přes Nový rok. Takže záleží na úhlu pohledu.