Seriál představuje reálné případy. Hrajete i skutečné kriminalisty?
Ano, hrajeme. A spoluautorem scénáře je opravdový šéf oddělení vražd Josef Mareš, jenž nám při natáčení pomáhal. Já ztvárňuji vrchního komisaře Aleše Preise, kterého jsem poznal osobně a řadu věcí s ním konzultoval. I ve skutečnosti mi přijde docela od rány. Ta postava si nedělá moc hlavu s bontonem, má svůj styl, jak se dostat k informacím. V týmu je každý jiný a on ho skvěle doplňuje. Možná je to tak i ve skutečnosti, a proto pracují tak dobře a mají tak vysokou objasněnost, téměř stoprocentní.
Na co jste se vrchního komisaře Preise třeba ptal?
Například jak mám sejmout člověka při zatýkání, když mi utíká. Existují na to postupy, ale Aleš mi prozradil, že ve skutečnosti o tom člověk nemá čas přemýšlet. Stejné je to s nasazováním pout, postup znáte, ale realita je jiná. Občas se mi kolega-herec vzpouzel tak, že jsem mu musel přisednout krk, pak polevil. (smích) Když si ta reálná parta pro někoho jde, je to vlastně pro ni bonus, protože 90 procent vyšetřování stráví spíš u stolu.
Jak jsou se seriálem spokojení?
Myslím si, že snad jsou. Aleš mi občas psal e-maily: "Ahoj, moje já, jsem s vaší prací spokojen." Bohužel některé věci vám utečou, nejsou příliš logické. Je to tím, že všechno musíte vtěsnat do 60 minut. Například když v jednom díle se identifikují pachatelé a nastoupí vám osm lidí, přičemž jeden má rozbitý obličej, tak je to trapné. Takovým věcem se pak ti praví vyšetřovatelé museli smát. Když jsem viděl svoje díly, taky jsem si u některých věcí říkal: "Sakra, tohle by mě přece napadlo jako první." Ale jedna věc je realita a druhá, když sedíte doma na pohovce. Kdyby měl každý díl 90 minut, tak řada věcí nebude tak jednoduše vyložena. Je to škoda, protože scénáře, celý tým i herci byli skvělí, ale čas je neúprosný.
Pokud se jedná o reálné případy, pak jde i o reálné zločince...
A kluci z 1. oddělení nám prozradili, že k většině případů došlo v dávnější době, takže nyní už mohou být z basy venku a dívat se na nás.