Rozhovor: Nezachraňujeme jen cizince, říká Tomáš Haišman z Medevacu

Medevac se nevztahuje jen na země, kde čeští vojáci působí?
To bývalo. Třeba v případě Libye nebo Ukrajiny se projekt rozprostřel a směřuje do oblasti zahraničně politického působení České republiky. V Kambodži nebo v Barmě také nikdy čeští vojáci nebyli.

Za 21 let bylo podle vašeho webu ošetřeno přes 160 pacientů. Není to poněkud málo?
Už jich je přes dvě stě, přesněji 207. Jestli je to málo? Samozřejmě ve chvíli, kdy máte volnou finanční a lékařskou kapacitu, můžete jít ještě dál. Já ale mluvím o určitě symbolické tváři české zahraniční politiky a rozvojové pomoci. Například v Pákistánu po zemětřesení bylo jasné, že ty dětské pacienty s postižením na celý život tam nikdo nevyléčí. Vzpomínám si na některé plasticko-chirurgické zákroky, které vrátily tváře některým dětem mezi sedmi a dvanácti lety. To, že některé státy na toto nereagují, už není úplně naše záležitost, to je obecná lhostejnost.

Mají i další evropské státy svůj Medevac?
Nemají, a to se ukázalo na Ukrajině. Tam pomáhaly dva státy: my a Polsko, které přepravilo zhruba o polovinu více pacientů, než my těch našich čtyřicet. Podotýkám ale, že to není soutěž, vycházeli jsme z našich kapacit. Také když si vezmete, že od rozhodnutí vlády se pomoci dostalo v řádu několika hodin, tak to je jeden ze zázraků byrokracie v Čechách.

Jak probíhá výběr pacientů do Medevacu, tedy kdo bude mít to štěstí?
O štěstí bych asi v této souvislosti nemluvil. Bavíme se o operabilních vadách, tedy je velmi důležité, aby se naši lékaři tady v Motole nedostali do situace, že by některý případ nebyl řešitelný, tedy bez fatálních následků. Už od Kosova výběr prováděli doktoři z kardiochirurgického centra, kteří na místě pacienty diagnostikovali. V Iráku zase prvotní screening prováděla česká polní nemocnice, nebo nemocnice v Basře a také tam byl vysílán člověk – specialista z Motola, který měl konečné slovo a řekl, kdo pojede a kdo to buď nepotřebuje, nebo by to z medicínského hlediska nezvládl.

A stalo se už, že by to někdo nezvládl?
Pamatuji si jen na dva takové případy. Jeden byl dětský pacient a v tuto chvíli se bojuje o život jednoho z ukrajinských pacientů (tento muž nakonec koncem června zemřel v olomoucké nemocnici, pozn. Red.) Ten dětský pacient byl kambodžský kluk, u kterého sice screening byl proveden, vědělo se, že je to mezní situace, přesto se do toho šlo, protože tam byla aspoň padesáti procentní naděje.

Jaký je poměr dětských a dospělých pacientů?
Dlouhodobě jsme se specializovali na dětské pacienty nebo na takové, kteří měli blízko zletilosti, ale až do libyjského experimentu jsme dospělé pacienty neměli. To se změnilo jako součást státní politiky k Libyi, a potom také s Ukrajinou, kdy do programu Medevac začali vstupovat i dospělí.

A další změna je ta, že už se nejedná jen o následnou péči, ale přímo o ošetřování zraněných?
To ale vyvolala konkrétní situace. Bavíme se o Ukrajině, která je několika věcmi zvláštní. Do té doby se k nám vozily děti po jednotkách podle kapacity motolské nemocnice, v případě Ukrajiny šlo a nasazení armádního týmu Medevac včetně letecké techniky, protože to odpovídalo typům zranění a projektovému záměru pomáhat postiženým v rámci Majdanu. Tam šlo o urgentnost situace.

Měl jsem za to, že ten projekt je vždy ve spolupráci s armádou…
Armáda vždy byla zapojená, jen v rámci Ukrajiny se její zapojení formalizovalo. Vždy poskytovala letadla, pokud to bylo nutné - protože část pacientů přiletěla normální linkou. Nedávno jsme tu seděli s lidmi z obrany a ti řekli jednu podstatnou věc, a totiž že by už věděli, co dělat, kdyby nedej bože došlo k nějaké havárii autobusu s českými turisty někde v Evropě. A že se to naučili nyní v souvislosti s Ukrajinou. Musím říct, že mě těší, že jsme našli nový systém pomoci českým občanům při hromadných nehodách nebo haváriích kdekoliv v zahraničí.

Jak dlouho v průměru se u nás cizí pacienti léčí?
Z hlediska časového je nejdelší přípravná část před operací samotnou, protože se musí dělat mnohá specifická vyšetření. Vzpomínám si třeba na jednoho kambodžského chlapečka, říkali jsme mu Pol Pot, který, když sem letěl, tak byl nehybný a modrý z toho, jak mu srdce nestíhalo okysličovat krev. Poté motolská nemocnice uspořádala tiskovku, kam chlapce přivedla ukázat. No a Pol Pot běhal po pultu s mikrofony a shodil i kameru ze stojanu, takže všichni si byli jistí, že už je v naprostém pořádku.

Sledujete vy osobně další osudy těch pacientů?
Nesleduji. Myslím si, že to co jsme udělali, se udělat muselo, je to povinnost, a hrabat se dál v nějakých dících, je nesmysl. Mě nebo mým lidem tady na ministerstvu žádné zvláštní díky nepatří, my jsme jen technologové. Díky patří lékařům, sestrám, nebo třeba i pilotům. Je to projekt, který každého, kdo se do něj zapojí, povznese na duši. A je potřeba jako vzkaz českým lidem říct, že jak teď pomáháme cizincům, tak když se ocitnete v podobné situaci, naše země bude schopna a ochotna nasadit takovou techniku a prostředky.