Tahala jsem se s průseráři
|
Co ze života v Londýně vám v Česku začne chybět jako první?
Nevím, zda jde o něco konkrétního. Spíš o celkovou atmosféru a ta se těžko popisuje. Angličané mají pověst sucharů, pravda, jsou zprvu chladnější, drží si vás od těla, ale to neznamená, že by zapomínali být galantní. Neexistuje, aby se vám neomluvil někdo, kdo do vás nechtěně strčí, v metru se s vámi kolikrát dá spolucestující jen tak do řeči. Takovou ohleduplnost a přirozený lidský kontakt tady postrádám. Což je jednoduše vysvětlitelné čtyřiceti lety komunistického marasmu, kterými si naše společnost prošla. Jo, a pak mi při návratech z koncertů hodně chybí nabídka rychlých jídel bez masa. U nás narazíte maximálně na nějaké párky v rohlíku, bagety nebo grilovanou flákotu, kdežto v Londýně je samozřejmost i vegetariánská strava. Já nejsem zapřisáhlá vegetariánka, jen mě mrzí, že tu není moc na výběr.
Z jakých koutů světa pocházejí vaši spolužáci?
Nejvíce je mezi nimi Britů, dále tam studují Američani, Jihoafričani, Francouzi, Italové, Španělé… Je to všehochuť.
Jak většinou reagují, když jim řeknete, že jste z Prahy?
Překvapilo mě, že zvlášť Asiati zpravidla hned přesně vědí, ti jsou v tomhle vzdělaní. O to víc se podivím, když Němec nebo Rakušan netuší, odkud jsem vlastně přijela. Většina lidí mi odpoví, že jsem z krásného města. Ostatně Britové znají Prahu velmi dobře, zvlášť muži. V letadle z Londýna vždycky zaručeně chytnu bandu chlapů, kteří Prahu berou útokem při pověstných divokých rozlučkách se svobodou.
Vidíte rozdíl v tom, jak se učí hudba u nás a jak tam?
Dokonce velký. Tady jsem cítila určitou zahořklost. Jako by si učitel hlídal, co žákovi předá a co si nechá pro sebe. V jeho zájmu možná ani nebylo vychovat co nejlíp příští generaci. Výuka mi přišla taková uzívaná, tím pádem nikoho zvlášť netěšila. Musela jsem se učit mít z ní radost. Oproti tomu v Anglii se lektoři stávají našimi guru. Nemají důvod být zatrpklí, povzbuzují nás, když vidí, že jsme si od nich něco vzali. Jsou aktivní muzikanti, navíc vesměs vyhlášení, takže večer odehrají koncert třeba s Robbie Williamsem a ráno jdou mezi své žáky. Atmosféra je tam mnohem uvolněnější, ale to asi v celém školství, ne jen v tom hudebním.
Ve škole vás připravují na to, že kariéra není jen o muzice, ale také o dovednosti umět se „prodat“. Patříte mezi umělce žijící pouze tvorbou, nebo vám ani tato část profese není cizí?
Zprvu jsem s ní měla trošku problém. Myslela jsem si, že budu jenom skládat a hrát, jenže za tím je skutečně celá řada dalších povinností. Umělec na ně může kašlat, pak ovšem musí mít kolem sebe postavený hodně dobrý tým, kterému může věřit. Pokud ne, budou si s ním ostatní dělat, co chtějí. Tak bych dopadnout nechtěla. V tomhle jsem po mámě, mám ráda všechno pod kontrolou. Za ten rok, co jsem pod velkým hudebním labelem, mi došlo, že za vším, co nese moje jméno – tedy nejen za písničkami, ale i za každým rozhovorem, fotkou, obalem desky, klipem –, vidí lidi mě. A podle toho mě taky hodnotí. Neřeknou si: „Tenhle booklet se moc nepovedl, grafik asi zrovna neměl formu.“
Přečtěte si i další články z magazínu
|
Nevyčítá vám vaše vydavatelství, že jste po dvou úspěšných EP dosud nepřinesla písně na celé album?
Kupodivu zas tak ne, spíš tlačí, abych přišla s hitem do rádií, to je naše aktuální diskuse. Naprosto tomu rozumím, každá nahrávací společnost chce mít interprety v hitparádách. Jenže já mám momentálně období převážně ztišených písniček, které fungují naživo, ale po kterých komerční stanice dvakrát neprahnou. V posledních měsících jsem pochopila ještě jednu zásadu, totiž že si musím stát za tím, co dělám a čemu věřím. Překvapilo mě, u kolika svých nápadů jsem musela zlomit nedůvěru labelu. Vydat nejdřív dvě EP byla taky moje vize, které zpočátku nikdo příliš nefandil. Člověk musí věřit sám sobě, to je nejdůležitější. Nikomu nesmím dovolit, aby mi vzal mé já, tu esenci veškerého mého snažení. Někdy je to boj, doufám, že ho ustojím.
Spousta vašich kolegů své já ochotně obětuje. Například médiím výměnou za popularitu. Máte jasno, kam až chcete veřejnost pustit?
Tohle je jedna z věcí, které mám odpozorované od mamky. Chápu, že se novináři na soukromí ptají, na druhou stranu co je komu například do toho, kam vyrazím na dovolenou a jestli pojedu s kamarádkou, nebo s přítelem. Naštěstí vždycky můžu říct na podobné otázky ne.
Byla jste dítě vláčené po šatnách za pódii?
Tak napůl a rozhodně jsem nebyla vláčená. Máma se mě vždycky zeptala, jestli mám zájem s ní jít. Hodně jsem se naučila jenom tím, že jsem mamku sledovala. Možná ani netuší, co všechno jsem se díky ní o muzice dozvěděla a vlastně pořád dozvídám. Nikdy neměla tendence mě poučovat, dávat mi přednášky, stačilo mi ji pozorovat při práci.
Zpěvačka Lenny
Čím vás tedy vybavila do profese?
Některými vlastnostmi, které jsou dané geneticky. Potom určitě sklonem k perfekcionalismu. V něm jde mamka dál než já, je fakt puntičkářka. Nikdy není stoprocentně spokojená. Tisíckrát jí po koncertě můžete říct, jak se povedl, ale ona vždycky dodá: „No, ještě jsem mohla…“ Zatímco já se umím i pochválit. To mamka ne.
Jako malá holka jste se v zákulisí jistě zdravila se spoustou jejích kolegyň a kolegů, slavných tváří, které jsou teď už i vašimi kolegy. Užíváte si tu změnu?
Nad tím jsem nepřemýšlela. Stále k nim samozřejmě cítím respekt. Jestli se někde potkám s Karlem Gottem, určitě na něj nezačnu halekat: „Ahoj, Kájo!“ Svou cestu jsem si nevybrala proto, abych na někoho mohla dělat ramena. Pořád vidím jen tu hudbu. Ale je fakt, že když jsem byla nedávno přizvaná ke Kryštofům do studia, v jednu chvíli ve mně hrklo: najednou spolupracuju s kapelou, kterou jsem ještě přede dvěma lety poslouchala v rádiu! Nikdy před tím by mě nenapadlo, že s nimi jednou budu ve studiu, že uvidím, jak tam pracujou, jak dělají muziku v terénu… Tohle je pro mě zážitek.
Sama stojíte v čele kapely. Umíte si prosadit svou, když spoluhráči vidí situaci jinak než vy?
Umím, ale častokrát na ně dám. Věřím, že vědí, proč hrají tak, jak zrovna hrají. Já bych taky nechtěla, aby mi někdo říkal, co mám dělat za pianem. Vím přesně, jak má výsledek vypadat, a docházíme k němu celkem ve shodě. Vždyť by taky měli mít nějakou volnost! (smích)
Během posledního roku jste si o sobě jako zpěvačce přečetla řadu superlativů. Umíte přijímat lichotky?
Vážím si jich a beru je na vědomí. Určitě je nepovažuju za samozřejmost. Vzpomínám, jak za mnou přišel po vystoupení jeden pán, odhaduju šedesátník, a řekl mi: „To bylo úžasné, já jsem brečel.“ Předpokládala jsem, že mluví obrazně, ale když jsem se mu zadívala do očí, skutečně v nich měl slzy. Jestli moje muzika může mít takovou sílu, pak je to něco naprosto úžasného.
Píše se o vás nejen jako o zpěvačce talentované, ale také krásné. Je pro vás i tohle hodnocení důležité?
Prosím vás, vždyť já byla ošklivé káčátko. Mezi spolužáky jsem opravdu neplatila za kdovíjakou krasavici. Měla jsem rovnátka, nemohla se smířit se svými kudrnatými vlasy, v pubertě jsem byla ochotná nosit jenom maskáče a mikinu. Celý měsíc jednu. Prostě nevěděla jsem, co se sebou. Nikdy jsem nepatřila mezi elitu třídy, naopak jsem se kamarádila spíš s průseráři a outsidery. Prošla jsem si náročnými obdobími, ve škole nebo třeba na dětských táborech. Chvilkami to bývalo i drsné, nicméně dneska jsem za tu zkušenost vděčná, fakt. Vždycky mě příjemně uzemní, víc si všeho vážím. Vím, že hlas je dar. Můžu na něm pracovat, posilovat ho, ale je to něco, co mi přišlo seshora. Tohle neberu na lehkou váhu.