Už v sedmdesátých letech musel budoucí hlas metra projít konkurzem. „Přišel za mnou šéf techniky a oslovil mě, ať si jdu zkusit načíst nějaká hlášení, že do rozhlasu přišli lidé z metra. Tak jsem to zkusila. Za pár dní mi z metra volali domů na telefon, že si mě vybrali a že budu jezdit na trase A,“ dál vypráví dnešní redaktorka Českého rozhlasu.
Exkluzivní video: Byli jsme u namlouvání metra A |
Konkurz na „metráčka“, jak ho zažila před 40 lety Světlana Lavičková, funguje stejným způsobem i dnes. „Před lety jsme připravili menší konkurz na hlasatele trasy C, kterého se účastnilo asi osm lidí. Několik herců, školených hlasů z rozhlasu a z televize. S nimi jsme nahráli relace a komise pak vybrala za provozu anonymně hlas, který ve vlaku nejlépe působil, a to je nynější hlas Tomáše Černého z Českého rozhlasu,“ vzpomíná na poslední konkurz mluvčí Aneta Řehková.
Hlasy vybírá komise přímo v jedoucím metru
Hlas v metru má svá specifika a tak i hlasatel musí mít rázný a srozumitelný hlas. „Nelze vybírat podle toho, jak zní na jevišti, ve studiu, v tichu pokoje, ale vzhledem k technickým parametrům reprodukčního zařízení ve vlaku a hluku v soupravách metra, je nutné rozhodovat přímo v soupravě za provozu,“ potvrzuje Řehková.
Podobným způsobem se bude v budoucnu vybírat i hlas pro trasu D. „Veřejnost pravděpodobně vybere deset hlasů, ze kterých by pak komise ve vlaku metra opět anonymně zvolí hlas trasy, který bude nejlépe působit,“ vyhlíží Řehková.
Trasa A První dáma metra Světlana Lavičková
„Před 40 lety jsem šla do depa na Kačerově do stejného studia. Zde jsme pak celé hlášení nahrávali ještě na pásku. Když jsem se přeřekla, museli jsme to celé natáčet znovu. Když už jsme to skoro celé měli nahrané, tak nám pod okny projel vlak a nahrávali jsme zase znovu. Hotovo jsme měli asi až ve tři ráno. Být hlasem metra s sebou nese výhody i nevýhody. Nejvíc si na můj hlas v metru stěžovala moje dcera. V době když jezdila na gymnázium, tak si v jednom kuse stěžovala, že se mě ani na chvíli nezbaví, že s ní stále jezdím i metrem. I dnes jsem občas mile překvapena, že mě díky této hlasové roli poznávají lidé. Stává se mi to i při natáčení pro Rozhlas. Vždy jsem dost v šoku, že to lidé poznají, že jsem to zrovna já. Já bych se nepoznala.“
Trasa B Hlasatelka, mluvčí i starostka Eva Jurinová
„Do konkurzu mě tehdy doslova donutili kolegové z České televize. Já byla taková bázlivá slečna a přesto se v redakci vsadili, že konkurz vyhraji zrovna já. A měli pravdu. Z pětadvaceti lidí vybrali zrovna na mě. Celé odpoledne jsem pak hlášení namlouvala. Odměnou mi bylo 500 korun. Při namlouvání bylo základním požadavkem, aby můj hlas zněl rázně a přísně. Oznámení ‚konečná stanice, vystupte‘ měl být rozkaz, který vzbudí i opilce co omylem dojel až na konečnou. Když jsem je žádala, ať ke hlášení přidám i slůvko prosím, byli proti. Problém nastal, když jsem měla vyslovit název stanice Moskevská. Vždycky to pro mě byl Anděl, a tak když jsem to vyslovovala, nechala jsem na konci otazník. Moskevská? Komisi se to samozřejmě nelíbilo a jeli jsme znova. Asi největším zážitkem pro mě bylo, když jsem jako novinářka jela na školení do Vídně. Kde jsem besedovali s poslanci. Jedna zdejší poslankyně se do mého hlasu při návštěvě Prahy doslova zamilovala a když mě pak uslyšela, tak byla v šoku. Během oběda jsem pak celé místnosti poslanců odrecitovala celou trasu A. Ta poslankyně mě dokonce poprosila, ať jí to nahraju na pásku a pošlu.“
Trasa C Nejmladší „hlas“ Tomáš Černý
„Na trasu C jsem naskočil po Jiřím Hrabákovi někdy v roce 2004. Bylo to v době, kdy se céčko prodlužovalo přes Ládví do Letňan. Dopravnímu podniku na mě dala tip kolegyně spolureportérka Českého rozhlasu Světlana Lavičková. Ostatně spolu s rozhlasovou režisérkou Táňou Smržovou to byla ona, kdo mi při prvním natáčení domlouval, že můj projev nemůže být takový jako při uvádění rozhlasového programu. Chtěla po mně, abych byl mnohem razantnější, abych u cestujících vzbudil respekt a hlavně mě nepřeslechli. Největší překvapení pro mě bylo, jak je těžké říci ne jednu větu, ne jednu zprávu, ne jednu informaci, ale jen jedno jediné slovo. Kačerov. Aby to nebyl výkřik, aby to mělo intonaci, aby to mělo tečku. Na druhé straně je mi jasné, že cestující v metru se tím zase tak moc nezabývají, dokonce si často ani nemohou vzpomenou, jestli na ně mluví muž, nebo žena. Já osobně jezdím céčkem málokdy, ale jednou jsem natrefil na tatínka asi s devítiletým synem. Kluk se stále snažil opakovat po mně ‚Nááádraží Holešovice‘ a tatínek ho opravoval, že takhle ne, že to musí ‚jako ten pán‘. Ani jeden z nich netušil, že ten pán sedí vedle nich a náramně si tu jejich debatu užívá.“