Již dříve byly sice zpřístupněny některé státní veřejné knihovny a knihovny různých spolků a institucí. Ty se však zaměřovaly převážně na vědeckou literaturu. Beletrie byla pro čtenáře těchto knihoven spíše nedostupná. Nově zřizované veřejné půjčovny se tedy orientovaly spíše na tento druh čtiva a na literaturu populárně naučnou - v souladu se zájmy a s potřebami širších měšťanských vrstev.
První knihovnou byl spolek sečtělých lidí
První čítárnou novin a časopisů v Čechách se v roce 1772 stal takzvaný Sečtělý spolek (Learned Club). Prostory pro něj Gerle vyčlenil ze svého bytu v pražské Karlově ulici. Půjčovna byla součástí knihkupectví, které vedl. Později se čítárna rozrostla a byly v ní k dispozici i knihy (převážně německé). V Brně otevřel čítárnu o dva roky později Jakub Bianchi, jehož cílem bylo podpořit „šíření četby poskytující pobavení i informace o otázkách každodenního života“.
Přímým pražským konkurentem Gerleho byl tiskař a nakladatel Jan Schönfeld, který si zřídil svou půjčovnu rovněž v Karlově ulici. První úředně povolenou půjčovnou a čítárnou knih se pak v roce 1781 stal podnik Gerleho bratra Ondřeje na Staroměstském náměstí. Čtenáři si zde mohli zapůjčit denní tisk i beletrii a později se tady konaly i dražby knih. Po 15 letech svého působení půjčovna zanikla.
Knihovny byly zakázány, pak podléhaly cenzuře
V roce 1798 vydala dvorní vídeňská kancelář nařízení, které rušilo veřejné čítárny. O rok později byl pak zákaz rozšířen i na všechny půjčovny - důvodem byly obavy z šíření myšlenek Velké francouzské revoluce. Až císař František I. v roce 1811 půjčovny znovu povolil, jejich fond však podléhal kontrole úřadů. Vznikly například půjčovny Karla Bartha, Josefa Trasslera nebo Johana Georga Gastla.
Po roce 1817 začaly v kontextu s českým národním obrozením vznikat veřejné knihovny. Období do roku 1848 přineslo i první publikované náměty týkající se činnosti knihoven. Prvními knihovnami, které se staly základem dalšího rozvoje, byly knihovny školní. Další vývojové etapy pak představovaly knihovny čtenářských spolků (například Puchmajerova) i obecní knihovny. Zatímco v roce 1848 existovalo 50 veřejných knihoven, v roce 1891 jich bylo už 465.