Vojta Dyk: Žádná elektronika, pouze analog a manuál
Jaguár E-Type Cabrio Vojty Dyka.
Zpěvák, herec a lamač ženských srdcí Vojta Dyk jezdí s vozem Jaguár E-Type Cabrio (obsah 5.3, 12 V). „Jsem tak trochu požitkář, cestou si rád pročistím hlavu,“ říká Vojta Dyk. Měl staršího saaba 900 Cabrio a hledal po něm nějakou náhradu. „Jednoho dne mě vyzvedával na koncert můj milovaný Matěj Ruppert se svým starším jaguarem. Nasedl jsem do jeho limuzíny, která voněla opravdovou autovinou a půl hodiny nešla nastartovat. A já si řekl, tuhle značku chci. Takže jsem si pořídil Jaguara E-Type. A opravdu. Jestli někdo chce utrácet své peníze za různé opravy svého 40 let starého auta, můžu značku jaguar jen doporučit. To auto nicméně zbožňuju. Žádná elektronika, žádné, hyper, mega, pixel, ale pouze analog a manuál. Odraz roku 74. Navíc design, kterým se doteď značka jaguar pyšní. Takže já jsem v jeho kokpitu v sedmém nebi,“ tvrdí.
Vojta Dyk se podle svých slov nepovažuje za výrazného materialistu, ale před tímhle „materiálem“ musí smeknout. „Otočí se opravdu skoro každý. A nejvíc se lidé otáčeli, když jsem jel na svůj úplně první výlet s jagem, na koncert do Bratislavy, a skončil jsem u Jihlavy na D1 s utržený řemenem a kouřícím motorem. To se otočili úplně všichni,“ vzpomíná na situaci, kdy ho auto pozlobilo.
Ale to se tak často nestává, protože jezdí na servis k jaguaristovi nad jaguaristy. „Jmenuje se Jarda Rejka, který o této značce ví opravdu vše. A dokud on bude živ, můj jaguar také. A kam by se rád Dyk s jaguarem vydal? „Chtěl bych po vzoru Godardova filmu Bláznivý Petříček vzít Táňu na cestu jižní Francií. Jen musí být alespoň každých sto kilometrů benzinová pumpa, jinak bych asi nedojel,“ uzavírá.
Mardoša: Kachna se řídí jako letadlo
Mardoša spolu s zpěvákem a výtvarníkem Milanem Caisem propadli kachnám.
Šílený basák Mardoša z kapely Tata Bojs má citroëna 2CV, vyrobeného v roce 1980. Spolu se svým parťákem, bubeníkem, zpěvákem a výtvarníkem Milanem Caisem už jako mladí propadli francouzským filmům, zvlášť těm s Luisem de Funesem. Právě proto se Mardošova kachna jmenuje Guiton – tak se jmenoval hrdina filmu Roztržitý, kterého ztvárnil Pierre Richard. „Kachna hraje v mnoha z nich důležitou roli. Nebo alespoň tvoří zajímavé křoví,“ řekl Mardoša.
S kachnou dokonce byl se svou ženou až ve Francii, cílem bylo Saint Tropez a samozřejmě četnická stanice. A co ho na autu uchvátilo nejvíc? „Kromě nadčasového ošklivého - krásného, záleží na vkusu a úhlu pohledu, designu jsou to především její jízdní vlastnosti. Ne nadarmo mi jeden kachnař říkal, že kachna se neřídí, ale pilotuje. Což není proto, že by „lítala“ tak šílenou rychlostí, ale že pocit z jízdy je bližší letu či plavbě než jízdě po silnici. A v neposlední řadě má kachna velké množství geniálně jednoduchých technických „vychytávek“, které mě nepřestávají fascinovat. A má v sobě spoustu poezie. Možná i prózy...“ doplňuje.
Matěj Ruppert: Splnil se mi sen, větší angličák mi stojí na ulici
Jaguár typ XJ12 z roku 1982. Do toho se zamiloval zpěvák Matěj Ruppert.
Stejně jako Vojta Dyk, je i zpěvák kapely Monkey Business Matěj Ruppetr velký fanouškem jaguárů. Má typ XJ12 z roku 1982. „Vždycky se mi tohle auto líbilo, měl jsem ho už jako dítě jako angličáka a je podle mě stále nádherný! Je pravda, že není moc praktický a spolehlivý ale já ho prostě zbožnuju. Je to můj první Mazlík, jak mu říkám,“ tvrdí s láskou Ruppert o autě, které koupil od svého kolegy a kamaráda z Monkey Business Romana Holého.
Ruppertův skútr značky Vespa z roku 1986.
Je na ulici středem pozornosti? „Zajímavý je, že se za ním otáčej fakt skoro všichni holky, kluci, mladý, starý prostě všichni často však se otáčej za mýma blikačkama a kouřem z chladiče,“ směje se. Zpěvák má ještě jednoho starce. „Je to Mazlíkův bratranec Deimler, ale ten není moc v kondici. A pak mám auto na normální ježdění, což je nádherný volvo S80 4,4 osmy válec paráda. Jaguára provětrávám jen pro ten pocit blaženosti a radosti z jízdy. Po Praze se v létě ještě pohybuju krásnou starou vespou z roku 1986 zrepasovanou mistrem Fouskem,“ říká zpěvák. No a nějaký fórek na konec? „Tlač nebo budeš tažen,“ vypálí od boku na závěr.
DJ Robot: Vezl jsem v něm babičku s dědou, byli nadšeni
Saab 900 Turbo Cabrio Roberta Malého z roku 1987.
Robert Malý, který roztáčí svoje desky na parties pod uměleckým jménem DJ Robot, by do našeho tématu vlastně patřit neměl - má vozidlo Saab 900 Turbo Cabrio z roku 1987, což je young timer, veterán musí být starší 30 let, ale jeho historka o tom, jak v něm vezl svou devadesátiletou babičku a dědu, se líbí.
„Nikdy v takovém autě neseděli a měli ohromnou radost, že jedou autem bez střechy,“ říká. „V tomhle autě jsem seděl v roce 90 a už tenkrát jsem si ho zamiloval pro jeho abnormální vzhled. Pro někoho je to auto tak ošklivý, až je hezký. Auto jsem si koupil nabouraný, cena v top stavu je hodně vysoká a rok od roku stoupá jako u všech starých aut. Takže jsem ho našel tenkrát u nějakýho pána aristokrata u Berlína, který ho odřel o svodidla na dálnici. Ten inzerát tam byl asi půl dne, já jsem si musel strašně rychle sehnat 3000 euro a sehnat někoho, kdo tam se mnou pojede. Naštěstí to auto se dalo přivézt po vlastní ose. K tomuhle autu mám speciální vztah i proto, že jsem si ho až na lakování a karosářský opravy dal do původního stavu sám. Nebylo to jednoduchý, originální díly se shánějí fakt špatně,“ popisuje. A sám říká, že ho miluje natolik, že ho nikdy nenechává na festivalu někde na poli.
Jan Pirk: S plechovými dědečky na plný plyn
Jan Pirk a jeho velorex jménem Hugo.
Velký fanoušek veteránů, lékař Jan Pirk z IKEMu si užívá. „Zúčastňujeme se s manželkou i závodů historických vozidel do vrchu Zbraslav - Jíloviště, kde občas spolupracujeme i s profesorem Pafkem, který mi při posledním ročníku v cíli pomáhal opravovat spojku. Velkým zážitkem byla loni jízda v zapůjčeném voze Bugatti 44 od pana Samohýla. Jeli jsme první rychlostní zkoušku Barum Rally,“ říká Pirk. Nejvíce jezdí z Velorexem z roku 1966. Auta, které leští, mají i jeho synové. Kromě toho ještě vlastní aerovku 30.
„Mým prvním automobilem byl rovněž veterán, automobil Aero 662, tzv. „Cililink“. Koupil jsem ho na jaře v roce 1968 a jezdil jsem s ním pět let a teprve když se nám narodil druhý syn, již jsme se do tohoto malého nádherného autíčka nevešli a museli jsme ji vyměnit za větší vůz – Trabant combi,“ říká. Ke svému koníčku se vrátil až po dvanácti letech. „U velorexů je jedna krásná tradice, že vozítka se jmenují podle křestního jména prvního majitele, pokud se dochoval technický průkaz. Takže můj se jmenuje Hugo.
Na veteránech je krásné to, že každý kus je individualita, na rozdíl od moderních aut, kterých se vyrobí deseti a statisíce a je jedno, do kterého si sednete, protože všechny fungují naprosto stejně. S každým veteránem je potřeba zacházet trochu jinak a vyžaduje individuální přístup. Starání se o ně, je poměrně složitá věc a člověk se učí tak zvaně za pochodu. Když jsem začínal jezdit ve velorexu a objevila se nějaká porucha, zavolal jsem zkušenému odborníkovi Tomáši Jaroňovi, který o velorexech ví naprosto všechno a vše bylo vyřešeno. Ne vzácně jsme však byli do cíle dotaženi ochotným automobilistou,“ říká Pirk.
Václav Marhoul: Dobrodružství s jeepem až v Normandii
Marhoulův jeep na oslavách vylodění spojenců v Bretani.
Známý režisér, herec a příslušník Aktivní zálohy Armády České republiky v hodnosti majora Václav Marhoul se může pyšnit jeepem z roku 1944. „Ve skutečnosti to je vůz Ford GPW. Navenek se od toho klasického nijak neliší,“ říká s tím, že prvního veterána obdivoval, když byl malý kluk z pražských Holešovic. „Fascinovalo mě, že nemá dveře a vlastně ani střechu. No, každopádně jsem si ten sen splnil až ve čtyřiceti. Provozuju ho od dubna do října, na zimu ulehá k zaslouženému zimnímu spánku, aby se mu pak každé jaro dostalo zodpovědné a odborné resuscitace. Ročně s ním najedu tak okolo dvou a půl tisíc kilometrů, na výlet s dětmi. Většinou do jižních Čech. Loni jsme ale také najezdili stovky kilometrů v Normandii při výročí spojeneckého vylodění. Popravdě řečeno, i když se o auto staré sedmdesát opravdu a pořádně staráte, tak vlastně stále platí, že sama cesta je cíl. Nikdy nemáte úplně stoprocentní jistotu, že dojedete. A jak mu říkám? Pašák. Pro mě je to vždycky pašák. Zvlášť když i s přívěsem vydrápeme nějaký dlouhý táhlý kopec. Povídáme si spolu. Je to osobnost. Má svojí duši. Ne jen ty čtyři v kolech,“ říká Marhoul. Podle něj se čas od času se vždycky něco stane. Do motoru, stejně jako do melounu, někdy zkrátka nevidíte.
Jan Komínek: Málem jsem zabil dělníka
Ford Taunus Jana Komínka.
Auto mladého herce Jana Komínka je z roku 1973 – krasavec značky Ford Taunus. „Nerozhodl jsem se mít veterána, rozhodl jsem se mít přesně tohle auto. Velmi dlouho jsem ho vybíral, aby bylo přesně takové, jaké jsem si přál. Je to moje první auto a proto jsem takovou zásadní koupi nechtěl podcenit a dlouho jsem se rozhodoval, co to vlastně bude. Jediné co jsem věděl, že nechci auto ze současné plastové a monotónní produkce. A pak se to stalo. Na Letné jsem viděl ve značně zchátralém stavu zeleného taunuse kupé, se kterým jezdil nějaký starý pán. V tu chvíli se situace vyjasnila, silnice se napřímila a bylo rozhodnuto, ty linie jsou neskutečně frajerský!“ libuje si Komínek. Na ulicích na něj reagují různě – někdy s lítostí, že student musí jezdit ve starém autě. „Nejčastěji jsou ale rádi, že si mohou prohlédnout krásné staré auto. Dokonce se mi stalo, že hledí i babičky a pouštějí z ruky nákupy. Vzpomínají na reklamu, která v 60. letech propagovala holicí krémy. Bohužel může být v tomto směru auto také pasivně nebezpečné, což utvrdil zakoukaný stavební dělník, který za chůze vzdával hold mému vozu, zakopl a spadl do výkopu, přičemž celé dílo dokonala silná odpadní roura, kterou nesl na zádech. Hned jsem zastavil a šel se podívat, zda je v pořádku, neboť jsem za jeho pracovní úraz cítil jistou odpovědnost. Publikum, které bylo svědkem této tragikomické události, však reagovalo zcela opačně a v protiproudu se šlo podívat na auto,“ směje se.
Samostatnou kapitolou jsou prý holky. „Jakožto rozštěkaný a rozevlátý milovník žen a starých aut, se snažím vždy opětovat verbální kontakt s dámským publikem. Ne vždycky se to však vyplácí a statistika je mocná, takže každé XY mávnutí, pokynutí, či hlasitý pozdrav s hlavou vykloněnou vedle vozu mi způsobí nějakou kalamitu, jako naražený nárazník, prasklý blinkr, nebo škrábnutý disk o obrubníček,“ sází historku za historkou. Radost mu taky dělá to, že byl přijat do komunity lidí, kteří starými auty jezdí a mají je rádi. „Je to milé cítit, že máme všichni mezi sebou respekt a nezáleží na stáří ani auta, ani řidiče,“ říká. A jaký nejdražší náklad v něm vezl? Rodinu, přátele, ale také tři kamarádky z párty k sobě domů,“ uzavírá Komínek.
Varhan Orchestrovič: Po trabantu mini cooper
Velký muž si vybírá malá auta. Varhan Orchestrovič Bauer auto značky Mini Cooper.
Dirigenta a skladatele Varhana Orchestroviče Bauera s výrazným image jste mohli vídat v trabantu. „Na město super, jen je tam v zimě šílená zima a taky když ti praskne výfuk někde vepředu, tak se dusíš za jízdy. Ale jinak klady převažují. Do kombíka se vejdou dva kontrabasy zády sobě a ještě klidně zavřeš kufr, na střechu dáš i čtyři tympány, když máš dobrou zahrádku. Jednou jsem tím odvezl najednou celou garsonku,“ popisuje Varhan s tím, že by si nikdy nové auto nekoupil. „Nový auta nemají většinou osobnost, jsou pro mě moc umělý, je tam moc plastu. Já radši plech, kůži a na palubní desce dřevo. U moderních aut je taky spousta zbytečností, blikátek a světýlek, které odpoutávají pozornost od vlastního řízení. Taky u nich většinou nemůžu sám vyměnit prasklou žárovku od světel, protože se kvůli tomu musí úplně zbytečně rozebrat celý auto,“ říká. Na tráboše, jak říká, se lidé spíš úsměšně šklebili nebo poskakovali a zběsile gestikulovali, zvlášť když byly na střeše ty tympány nebo uvnitř deset lidí. Na jeho originál auto značky Mini Cooper MPI, které má teď, se skoro vždy usmívají. „Hlavně díky Mr. Beanovi a taky proto, že je designově strašně krásný a roztomilý. Naštěstí jsem členem Mini Praha, takže lze sehnat cokoliv. Díly na mini se stále vyrábějí v Anglii, protože je nás fandů po světě hodně,“ popisuje. A jak to má pan dirigent s vozením objemných nákladů? „V trabantu toho bylo hodně, deset lidí nebo dva kontrabasy či harfa a tympány na střeše, do mini se vejde všechno, co potřebuju. Taktovka, partitury, noty, frak, děti. Na střeše vozím hammondky a bicí soupravu, když je potřeba,“ uzavírá.