metro.cz

Další 1 fotografie v galerii
Hlavní hrdina filmu Malý pán a ten, který mu dal svůj hlas, herec Saša Rašilov. | foto: Markéta Šedivá

Saša Rašilov dal hlas dřevěnému hrdinovi z filmu Malý pán

  17:35
Herec Saša Rašilov má před premiérou v kinech. Ovšem chcete-li ho spatřit, musíte se za ním vydat do divadla nebo si počkat na jeho novinku na obrazovkách. Na plátně k vidění nebude. Saša totiž propůjčil svůj hlas hlavnímu hrdinovi českého loutkového filmu Malý pán, s nímž se můžete seznámit po květnové premiéře anebo v tomto rozhovoru.

Jakým způsobem se vlastně hledá hlas pro postavičku v takovém filmu?

Nejprve jsem požádal režiséra Radka Berana, jestli bych mohl vidět pracovní kopii. Na ní už byl nasazený provizorní zvuk, který vytvořil Radek se svou ženou a mojí hereckou kolegyní Kristýnou Maděričovou. Oba byli u zrodu filmu, vědí o něm všechno, takže spíš než o provizorium šlo o autorskou interpretaci, první návod, v jakém duchu by se celé pojetí hlasů mělo nést. Postavy v Malém pánovi naštěstí mluví přirozeným způsobem, naprosto uvěřitelným, nepitvoří se. Přímo hlavní hrdina je prototypem obyčejného člověka, jednoho z nás. Myslím, že divákům hned přiroste k srdci, protože nebudou mít problém se s ním ztotožnit. V tomto duchu jsme tedy pro něj hlas hledali a usazovali.

Je Malý pán určený pouze dětskému publiku?

Je to především pohádka, ale má výrazný přesah. Takže můžeme mluvit o rodinném filmu. Já bych si na něj zašel do kina klidně i sám – bez dětí.

Jaké hrdiny animovaných či loutkových snímků jste si v dětství oblíbil vy?

Hned mě napadá Čarodějův učeň od Karla Zemana. Ten mě naprosto fascinoval a fascinuje doteď svou neuvěřitelnou magií. Už jako malej jsem ho miloval, stejně tak například Trnkovy loutkové pohádky. V oblasti filmové tvorby pro děti jsme bývali velmoc a jsem rád, že v tomto smyslu kontinuita úplně nevymizela. Animované nebo loutkové snímky nebyly, myslím, pod takovým drobnohledem komunistických cenzorů, mohly vznikat relativně svobodně. Vezměte si tu úžasnou tradici našich Večerníčků! Klidně bych jich teď z hlavy vyjmenoval dvacet, dodneška si je živě pamatuju. Většina z nás asi začínala legendárním Krtečkem. O to šťastnější jsem byl, když jsem se už jako dospělý seznámil s Jirkou Prágerem, který ve svých klukovských letech propůjčil hlas krtečkovi v jedné z mála epizod, kde ta postavička promluví. Toho jsem si velmi považoval!

To pro vás musel být svátek, když jste si pak všechny ty pohádky mohl dopřávat znovu se svými dcerami.

No jistě. A určitě jsem v tom nebyl žádná výjimka. Mnozí rodiče si takhle užívají legální návrat do dětství, za který by se jinak možná trochu styděli. Vyčnívat v kině mezi malými hlavičkami by se asi nikomu samotnému nechtělo, ale jakmile tam zasednete se svými dítky, je to něco úplně jiného. Navíc dneska se pohádky většinou točí jako rodinná podívaná, takže pobaví i dospělé. A v každém chlapovi je pořád kus kluka, co si budeme povídat. Alespoň já jsem tedy všechny ty filmy prožíval stejně jako naše děti, to ochotně přiznám. Jakmile se objevila nová pohádka, už jsme byli v kině.

Vaším hlasem dlouho promlouval k českým malým divákům Mickey Mouse. Nezničil vám myšák hlasivky podobně jako Jiřině Bohdalové Křemílek s Vochomůrkou?

Myslím, že Jiřina Bohdalová to s Křemílkem a Vochomůrkou měla určitě náročnější, protože je namlouvala dost zdeformovaným skřípavým hlasem. Já jsem Mickeyho mluvil falzetem, tedy tím vysokým tónem, který má každý z nás, ale pro češtinu není zrovna typický. Například Angličané tento rejstřík používají v melodice své řeči běžně. Moje hlasivky ho naštěstí ustály.

S českým dabingem jste neodmyslitelně spjatý. Zároveň jste se objevil spolu s mnohými dalšími na „černé listině“ umělců, kteří nesouhlasí s nově nastavenými podmínkami. Je v této branži situace už klidnější?

Uklidněná mi moc nepřipadá. Mrzí mě, do jaké fáze to dospělo, a obávám se, že je dneska už skoro nemožné ten problém pojmenovat věcně. Tady vůbec nejde o boj za nějaké extrémní peníze, pouze o udržení alespoň nějaké úrovně honorářů v přímé úměře ke kvalitě, ve které chceme svoji práci odevzdávat. Zkrátka každá profesní organizace ví, kde jsou limity přijatelného, a musí bránit to svoje. Tlak na nepřiměřené snižování nákladů samozřejmě znamená horší pracovní podmínky, větší kvalt… Celé je to ostudné a trapné.

Navíc jde o kauzu mediálně propíranou. Daří se podle vašeho názoru vysvětlovat její podstatu laické veřejnosti?

Abych vám pravdu řekl, já vlastně nesleduju, co se o tom říká. Pokud mám nějaké odezvy, tak od normálních lidí, kteří nemají problém mě oslovit třeba na tramvajové zastávce. Podle toho, co od nich slýchávám, si situaci zaplaťpánbůh nevysvětlují tak, že chceme nějaké horentní honoráře, spíš jsou rozčarovaní z toho, že dochází k přeobsazování rolí a oni se přestávají setkávat s hlasy, na něž byli zvyklí.

Živo je v médiích i kolem vašeho domovského Národního divadla, také zde padala silná slova. Nejdříve kolem pokusu odvolat ředitele Jana Buriana, nyní po nástupu Daniela Špinara jako šéfa činohry. Vzplanou v hereckém prostředí emoce rychleji než v jiných profesích?

Dejme tomu, že tato branže sdružuje lidi citlivější, řadu svérázných osobností, individualistů, takže je v ní větší potenciál k rychlejšímu vznícení emocí. Ale daleko více v takových chvílích škodí medializace dané záležitosti, která by se interně vyřešila mnohem klidněji. Vždyť k podobným situacím dochází u všech profesí, všude se tu a tam přeženou menší nebo větší bouře.

Když už se zákulisní dohady přesunou na titulní stránky, jste typ, co problém dokola řeší do čtyř do rána v divadelním klubu?

Já dneska už ani nevydržím tak dlouho vzhůru! A pokud jsem dřív rád poseděl do čtyř do rána, pak určitě ne proto, abych něco řešil.

Hlavní hrdina filmu Malý pán opouští své jistoty a vydává se na cestu za snem. Rozumíte mu, anebo s věkem ve vás síla k takovému dobrodružství slábne?

Nerozlučná dvojice. Saša Rašilov a hlavní hrdina filmu Malý pán. Jemu herec propůjčil svůj hlas.

Ta by neměla zeslábnout nikdy. Pokud člověk chce zůstat tvůrčí, neproměnit se v živou mrtvolu, je na takové cestě celý život. Pořád je za čím jít a co hledat.

Našel jste v herectví, co jste hledal?

Řekl bych, že to postupně nacházím. Zatím jsem si ještě nikdy neřekl: „Tak, a je to! Mám hotovo.“ Když už se přiblížím k pocitu uspokojení z toho, co mám právě za sebou, znamená to pro mě zase jen motivaci jít dál.

Musel jste někdy bojovat s příliš rozbujelým sebevědomím?

S tím jsem tedy opravdu nikdy bojovat nemusel, já totiž se sebou většinou moc spokojený nejsem. Postupem času si začínám být jistější v přesvědčení, že jsem pro věc udělal maximum, všechno pro to, aby dopadla dobře. Dál jsem se prozatím nedostal. Myslím, že dokonalost neexistuje, nemusíme být v depresi, když něco není stoprocentní. Ideál je nedosažitelný, ale je tu od toho, aby za ním člověk pořád šel.

Nedávno jste v České televizi dotočil sitcom Rudyho má každý rád. Trvalo vám dlouho, než jste si tento u nás nepříliš usazený žánr herecky osahal?

Ten seriál nebude žánrově zas tak odlišný od jiných, které už na našich obrazovkách běžely. Ani pro mě neznamenal nic zásadně nového. Klasický sitcom amerického typu se odehrává před živým publikem, jde v podstatě o záznam divadelní práce, takhle jsme my ale netočili. Sitcom je zkratka pro výraz situační komedie, což je každá komedie, která má hlavně pobavit, nenese žádné hluboké poselství. Jeden díl Rudyho má do dvaceti minut, to pro nás představovalo největší úskalí, protože by snadno mohl spadnout k pouhému sledu anekdot, jakým ovšem nesměl být. Naše postavy jsme museli udržet reálné, uvěřitelné. Naštěstí je seriál dobře napsaný.

O všem dědečkovi se traduje, že se kdykoli mohl v hospodě postavit na bednu a z fleku bavit přítomné. Zdědil jste po něm i tento talent?

Tak tím jsem bohužel obdařen nebyl. Obdivuju kolegy, kteří se věnují žánru stand-up comedy, u nás známému třeba z pořadu Na stojáka. Vážím si jich, bavím se jejich výstupy a zároveň vidím to obrovské riziko, do jakého jdou, což si málokdo uvědomí. Musí to být adrenalinová jízda, protože publikum může taky zůstat celou dobu tuhé.

Jedna z vašich nejnovějších premiér v Národním divadle se jmenuje Po sametu. Jak se vy osobně cítíte čtvrt století „po sametu“?

Neříkám, že člověk má rezignovat, na všechno se vykašlat a nepoukazovat na nešvary, ale zároveň se snažím nepropadat blbé náladě. Pořád si jenom stěžovat nikam nevede. Žijeme v době, v níž díky médiím víme do pár minut o všem, co se děje na druhém konci planety, měli bychom se tedy dívat kolem sebe. Pak zjistíme, že problémy, které my tu řešíme, jsou ve většině případů naprosté banality. Máme co jíst, kde bydlet, není tu válka, i když ta na Ukrajině je blízko a mně se ruská agrese vůbec nelíbí, mám z ní strach. Není od věci si tohle všechno čas od času připomenout.

Saša Rašilov

Vystudoval hudebně-dramatické oddělení Pražské konzervatoře a herectví na DAMU.

  • V Národním divadle si zahrál už jako student konzervatoře, řádným členem činoherního souboru je od roku 2002. Zatím naposledy nastudoval inscenace Jedenácté přikázání, Ze života hmyzu a Po sametu.
  • Dříve hrál v Gagu Borise Hybnera, v Divadle v Řeznické, Divadle Komedie, Divadle Ponec, nyní vystupuje také v Divadle Palace a Studiu Hrdinů.
  • Ztvárnil řadu filmových a televizních rolí, byl oceněn prestižní dabingovou Cenou Františka Filipovského.
  • Jeho dědeček byl herecký bard Saša Rašilov st., otec známý kameraman, matka tanečnice Laterny Magiky a Městských divadel pražských, mladší bratr Václav je hercem kladenského divadla Lampion, sestra Naďa vystudovala dramaturgii na FAMU.
  • Je mu 42 let a s herečkou Vandou Hybnerovou má dcery Antonii a Josefínu.

Komentáře

zpět na článek