Jak pokračují práce ve Werichově vile?
Werichovu vilu se Praha 1 rozhodla svěřit naší Nadaci Jana a Medy Mládkových letos v lednu a téměř okamžitě ji první pražský obvod začal rekonstruovat. Stavební práce by měly skončit na počátku příštího roku a my jsme schopni ji následně během několika měsíců otevřít veřejnosti.
Měl jste radost, když veřejnost vybrala právě návrh vaší nadace?
Samozřejmě. Měl jsem velikou radost, že jsme po letech snažení konečně uspěli. Vnímal jsem to jako ocenění toho, co Meda Mládková udělala pro českou kulturu. Jsem moc rád, že většina Čechů si toto uvědomuje. Ukázalo to hlasování veřejnosti o osudu vily, kde náš projekt dostal dvojnásobek hlasů oproti konkurenčním návrhům.
Propojíte vilu se sousedním Museem Kampa? Mám na mysli programem a vstupným.
Oproti Museu Kampa má Werichova vila být spíše kulturním centrem a připomínkou osobností, které jsou s vilou spjati, než galerií výtvarného umění. Chceme, aby ve vile bylo primárně interaktivní museum Jana Wericha a dále malá expozice, která bude připomínat další osobnosti s vilou spjaté, jako například Josefa Dobrovského či Vladimíra Holana. Vila by měla být maximálně otevřena veřejnosti, proto chystáme třeba programy, které budou zaměřeny na osobnost Jana Wericha a určeny například pro základní a střední školy.
Pro spoustu lidí je Jiří Pospíšil především právník a politik. Kde se vzal váš vztah k umění a kudy vedla cesta do nadace?
U mě v tomto ohledu platí okřídlené heslo: škola základ života. Vztah k umění ve mně totiž probudila skvělá středoškolská učitelka výtvarné výchovy. Hlavně díky ní se umění stalo nejprve mým životním koníčkem a následně po sblížení s Medou Mládkovou i jednou z hlavních náplní mého dnešního života.
Řízení Musea Kampa může vypadat na první pohled jednoduše. Jsme ale zcela soukromá instituce, což je v českých poměrech výjimečné. Mým úkolem proto není jen péče o kulturní program musea, ale musím se také postarat o to, aby mělo dostatek financí. Když to řeknu obrazně tak, aby se mělo za co svítit a topit.
Jak vůbec vzniklo vaše spojení s Medou Mládkovou?
Paní Medu jsem osobně poznal jako častý návštěvník výstav v Museu Kampa. Díky společnému zájmu o moderní umění jsme se spřátelili a už to bylo pro mne opravdovým vyznamenáním. Později mne paní Meda dokonce oslovila s nabídkou, zda bych se nechtěl do vedení Musea Kampa zapojit. Měla tehdy pocit, že museum potřebuje nový impuls a že je třeba ho posunout ještě dál. Samozřejmě jsem neváhal, protože přispět k budování špičkové musejní instituce je nejen výzva, ale také sen každého milovníka umění.
Pro mne osobně má řízení Musea Kampa navíc ještě jedno kouzlo. Jako politik mám díky této činnosti to, co řadě mých politických kolegů může někdy chybět - kontakt s realitou běžného života.
Zdá se, že museum jde správným směrem, když ho nedávno britský list Guardian zařadil mezi nejkrásnější malá muzea Evropy…
Samozřejmě nás to všechny, včetně paní Mládkové, hodně potěšilo. Je to pro nás o to cennější, že se bohužel nestává často, aby česká kulturní instituce uspěla v takto prestižním mezinárodním hodnocení předního světového deníku.
Co chystáte Museu Kampa pro letošní léto?
Letos opět potěšíme malé návštěvníky, protože velkou výstavou připomínáme 50ti leté výročí Večerníčku. Příští týden otevíráme výstavu Kamila Lhotáka, jehož krajiny potěší nejen znalce umění, ale také každého romantika. Současně vystavujeme retrospektivu Oldřicha Smutného a od příštího týdne bude na nádvoří Musea Kampa k vidění prostorná plastika umělecké skupiny Pode Bal, která poukazuje na nevyřešenou otázku odpovědnosti za zločiny komunistické moci.
Jak jste řekl, chystáte se vystavit plastiku umírajícího mladíka od Pode Balu, kterého přivezete z Bruselu. Čím je dílo zajímavé?
Jsem rád, že se výtvarníci ze skupiny Pode Bal rozhodli vystavit tuto plastiku právě v Museu Kampa. Myslím, že tam jejich dílo logicky patří, protože právě Meda Mládková už v exilu sbírala umělce, kteří byli v době komunistického režimu diskriminováni. Snažila se tak podobně jako dnes umělci z Pode Balu ukázat na absurditu a zhoubnost komunistického režimu. Vystavená plastika je svědectvím o konkrétním komunistickém zločinu, kdy byl v roce 1986 na československo-rakouské hranici zavražděn mladík utíkající z východního Německa.
Dá se pozdvižení kolem tohoto díla srovnat se skandálem kolem Entropy?
Úplně bych to nesrovnával. Důvod pozdvižení je zde jiný. Socha umírajícího mladíka vyvolává nesouhlas u těch, kteří chtějí relativizovat hrůzy komunistického bezpráví a snaží se vytvořit dojem, že tehdejší režim zase tak špatný nebyl. Jednoznačně se to ukázalo, když byla socha nedávno instalována v Evropském parlamentu a krajní levici to nebylo vůbec po chuti. My ale na minulost zapomenout nechceme, a právě proto chceme toto umělecké dílo u nás vystavit.
Už jste si zvykl na cestování mezi Prahou a Bruselem?
Musím říct, že ano. Často pro cestu do Bruselu i Štrasburku volím auto. S asistenty se při řízení střídáme, takže část cesty využívám k řešení pracovních záležitostí. Hůře si však zvykám na bruselskou kuchyni. Typické belgické pokrmy - hranolky, hamburgery či mušle - nejsou zrovna tím, co rád jím. Dávám totiž přednost tradiční české kuchyni.
Je velký rozdíl mezi českou politickou kulturou a tou Evropskou?
Evropský parlament není klasickým národním parlamentem, a proto se to moc srovnávat nedá. Přeci jen je to více mezinárodní diplomacie, než klasická národní politika. Na první pohled lze říci, že tam nedochází k tak ostrým politickým střetům jako na národní úrovni. Občas by to ovšem chtělo trochu přitvrdit, jak to teď vidíme u řecké krize, kdy už by to chtělo bouchnout do stolu a nenechat Řeky, aby si stále dělali ze zbytku Evropy legraci. Nejsem si ale úplně jistý, že je toho unie schopná.