Za sebou máte už větší část výročního turné. Jak byste popsal své pocity z něj?
Že to lidi baví, zpívají si s sebou, že my s chlapci se rádi vidíme, že to hraje dohromady, že jsou některé ty písně pěkný a nosný, že to hlasově krásně utáhnu... A tak vůbec že to byl dobrý nápad.
Naskýtá se vám při pohledu do publika jiný pohled než v dobách ještě aktivního působení Alice?
Naše publikum logicky stárne s námi, takže se leckdy protnu se zkušenýma, spíš než dychtivýma očima. Ale jsem upřímně rád za to, že si lecjaký mladík a kdejaká lepá dívka chtějí poslechnout kapelu, která vydávala desky v době, kdy oni ještě chodili spinkat po obědě, pokud to tak mohu říci. Takže ten jiný pohled znamená i to, že dnes hledím na více generací.
Změnila se témata probíraná v muzikantské šatně?
Sem tam si zavtipkujeme, zavzpomínáme, umejeme kdejakou současnou i minulou kapelu, v tom je to stejné. Občas probereme nějakou tu práci či cestu, to je vlastně totéž... O dětech jsme se nabavívávali skoro vůbec v té době, no a o dívkách mnohem, mnohem častěji, ale to dá přece rozum. Zatím naštěstí ještě pořád neřešíme zdravíčko, to teprve přijde.
Před turné jste naznačovali, že by nemuselo jít o ojedinělou šňůru. Je tedy už zřejmé, zda se Alice bude na pódiu objevovat i nadále?
Na pár hraní letos ještě vyjedeme, byli bychom hloupí, kdybychom je neudělali. Nebude toho mnoho, ještě tak pět šest deset koncertů. Ale pak Alici vážně zase hezky zabalíme, ošetříme a uložíme k ledu, protože jsme si to tak řekli a také se nic nemá přehánět. Pojmenovali jsme si, že je to vzpomínka, připomínka, sraz třídy a tak dále, ne resuscitace - ta začíná primárně společnou tvorbou nového materiálu a k tomu se nechystáme.
Dovedete přesto odhadnout, jak vysoká je asi pravděpodobnost, že byste se ještě pustili do nových písniček?
Nijak vysoká, spíše nízká. Nicméně se neblíží nule.
Chyběl vám bigbít a s ním spojené jiné zpívání, jiný typ projevu?
To se tak nedá říct. Pokud můžu zmínit něco takhle hlouběji hudebního, tak vnímání toku hlasitého dunění ve čtvrtkách, maximálně v osminách je stejně tak namáhavé jako vzrušující. Jestliže si tedy dovolíte ten luxus tomu propadnout a přijmout to. Je to hodně fyzické, hodně silové, hodně napnuté, tvrdé.
Vlastně vůbec neuvažuju nad tím, zda mi bigbít chyběl, nebo nechyběl. V každém stylu je to stejné: Prostě zpívám o duši, nemyslím vůbec na nic jiného, soustředím se a jenom umisťuji tóny tam, kam patří, a v takovém audiotvaru, aby se tam hodily. Zkrátka je mi to jedno, bigbítem jsem začal a dnes si ho rád zahraju, po všech těch jiných stylech a spoluhrách a tak dál.
Se současnou technickou průpravou můžu dneska rubat dřevo zpříma, tu a tam udělám se sekyrkou nějaká efektní prostná, zdaleka se tak neunavím a některé písně konečně znějí tak, jak by zněly, kdybych měl v těch pětadvaceti kromě citu a ponoru také ještě něco rozumu a odstupu. Dobře mi tak, spoustu nového se učím.