„Je to pro mě srdeční záležitost, navíc mám možnost se tu setkat s rodiči,“ říká jednačtyřicetiletá žena, pro kterou jsou maratonské běhy víc než hobby. „První byl v Londýně, další v New Yorku, Paříži, Barceloně, potom v Praze. To už jsem věděla, že jsem do toho spadla.“ Nedělní závod byl jejím 106. závodem na této vzdálenosti.
„Běhám od sedmi let, když mě tatínek jednou vzal s sebou,“ připomíná své začátky. Letos byla jednou z mála rodaček bývalého Československa, které absolvovaly pouštní etapový závod v Maroku. Má sice britský pas, ale organizátoři ji nechali bydlet ve stanu s českými a slovenskými závodníky. Vzpomíná na ně, protože byli prima parta.
Do Londýna odjela původně na tři měsíce, aby se naučila anglicky. Nakonec z toho jsou ale víc než dvě desetiletí. Teď pracuje v právnické kanceláři, které vede účetnictví.
Zaujetí pro maraton dokazuje i tetování s číslovkou 26,2 na jejím levém stehně. „To je vzdálenost maratonu v mílích,“ vysvětluje moravským dialektem, který nesmazal ani dlouhý pobyt v Británii.
Výsledný počet svých maratonů Lida zná, ale ultramaratony do něj nezapočítává. Už příští víkend se chystá na start jednoho z nich v Transylvánii. „Vede neporušenou přírodou, startuje i končí v Drákulově hradu Bran. Loni jsem při něm kvůli bloudění absolvovala nejdelší dobu běhu,“ vzpomíná na něco, co už by se nemělo opakovat. Na trati byla 22,5 hodiny.