Romana Vořecha, který rozváží pro společnost PPL více než šest let, na jeho profesi nejvíc baví setkávání s lidmi. Celou svou kariéru kurýra totiž jezdí ulicemi Vinohrad a zná tuto čtvrť jako své boty.
„Když si ráno rovnám do auta balíčky podle adres a jmen lidí, většinou už přesně vím, jak bude probíhat můj den,“ usmívá se Vořech. Zná ve svém rajonu nejen každou firmu, dům či skulinku na zaparkování, ale také většinu místních, kteří ho po desítkách zdraví i tehdy, když nese balík někomu jinému.
„Budu od vás dneska něco brát,“ volá řidič z auta na mladou paní, která s úsměvem přikyvuje. „Tak já se potom u vás zastavím,“ slibuje Vořech pozdější převzetí balíčku. Konverzací potvrzuje také svou teorii o tom, že je Praha jen několik vesnic splácaných dohromady.
Dodávka PPL hbitě kličkuje tu po Belgické, tu po Francouzské či Londýnské ulici. V jednu chvíli předáváme v kavárně pytle s kávou, nové boty osmileté holčičce, zdravotnický materiál pro zubní ordinaci nebo součástky do obchůdku s jízdními koly. Vzápětí se zasekáváme při donášce dražšího balíku větších rozměrů v nové restauraci s vlastním pivem v Belgické.
„Sledujte, jak se budou cukat, až přijde na placení,“ předvídá kurýr – a jeho věštba se vzápětí potvrzuje. Arogantnímu personálu nejprve nestojíme ani za pohled, později odmítá zaplatit. Po desetiminutovém čekání přichází majitel s penězi.
Nepříjemná situace vyvolává logickou otázku: S lidmi vždycky asi není tak rozumná domluva jako dnes? „Za celých šest let, co vozím, se mi stalo jen jednou, že by někdo zavolal a omluvil se, že zásilku nepřevezme. Někteří nás holt berou jako samozřejmost a nechápou, že máme určitý rozvrh a není možné se někam vracet desetkrát po sobě,“ popisuje své zkušenosti Vořech.
Kurýr musí často kvůli lidem měnit trasu a komunikace s příjemci je také náročný úkol. Neplánované situace jsou na denním pořádku. „Nedávno jeden z kurýrů PPL skákal přes plot, aby pomohl babičce, která si šla pro balíček a ošklivě upadla, nebo další pomohl v noci na silnici odklidit paní její nepojízdné auto,“ líčí zážitky kolegů.
Poté, co máme s dočasným kolegou téměř hotovo, se musím zeptat: Víte vždycky, co komu vezete? „Člověk nad tím přemýšlí spíš automaticky. Z profesionálního hlediska mi do toho nic není a ze soukromého – lepší nevědět. To se pak zpětně dozvíte, že jste v usmolené obálce vezli desetitisíce nebo i něco intimnějšího,“ vysvětluje Vořech. „Jednou jsem musel nahlédnout do faktury kvůli kontaktu na jednu zákaznici, která nezvedala telefon. Ukázalo se, že vezu vibrátor,“ dodává závěrem.